Nová Čeština Doma A Ve Světě 2/2018

NOVÁ
ČEŠTINA
DOMA
A VE SVĚTĚ
2/2018
Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym
nová čeština doma a ve světě
navazuje na dlouhou tradici časopisu Čeština
doma a ve světě. Časopis otiskuje články a recenze
věnované nejrůznějším jazykovědným disciplínám
spjatým s češtinou. Představuje širokou publikační
platformu nejen pro renomované odborníky, ale
i pro studenty či doktorandy.
adresa redakce:
Katedra jihoslovanských a balkanistických studií
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,
náměstí Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

NOVÁ ČEŠTINA DOMA A VE SVĚTĚ
Redakce:
Předsedkyně redakční rady — prof. PhDr. Hana Gladkova, CSc.
Vedoucí redaktorka — Mgr. Varvara Ponomareva
Výkonná redaktorka — Mgr. Jana Georgievová
Členové redakce — Mgr. Maria Simeunovich-Skvortsova, Mgr. Oleksandr Sukhanek
Korektoři — Robert Michael Baugh, MFA, Mgr. BcA. Markéta Kraevská, Nikola Sedloňová, DiS.,
Mgr. Julia Semyachkina, Mgr. Evgenia Ulyankina
Adresa redakce: Katedra jihoslovanských a balkanistických studií FF UK

náměstí Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1,
Tel. (+420) 221 619 347, e-mail: <ncds@ff.cuni.cz>
Vydává: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta
Objednávky vyřizuje: Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,

náměstí Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, e-mail: <books@ff.cuni.cz>
Vychází dvakrát ročně
Grafická úprava a sazba: Studio Lacerta: <www.sazba.cz>
© Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018
ISSN 1805-367X (Online)

NOVÁ ČEŠTINA DOMA A VE SVĚTĚ 2/2018
Obsah
Úvodní slovo — 5
Deverbativa se sufixy -tva a -tba ve vývojovém pohledu

Irena Fuková — 7
Zakotvení statusu českého jazyka v našem právním řádu

Pavel Sojka — 14
Mezikulturní komunikace: Rusové v porovnání s Čechy

Ludmila Stěpanova — 21
Percepce gramatiky českého mluveného projevu ruskojazyčných imigrantů

rodilými mluvčími češtiny
Veronika Stranz-Nikitina — 31
Kognitivní teorie metafory ve světle Lewisova pojetí mýtu

Barbora Šmejdová — 43
Adaptační principy výslovnosti anglicismů v češtině

z pohledu konceptu centra a periferie
Veronika Štěpánová — 50
O autorech tohoto čísla — 59

Úvodní slovo
OPEN
ACCESS
Vážení čtenáři,
toto číslo NČDS nabízí vskutku široký výběr témat. Spolu s našimi autory poputu-
jeme za češtinou napříč časem — od dob staročeských až k přítomnosti, kdy se v po-
litických a lingvistických debatách řeší osudy českého jazyka a globalizující se svět
poznává českou mentalitu.
V prvním příspěvku sleduje Irena Fuková vývoj deverbativ -tva, -tba, -ba v prů-
běhu staročeského a středněčeského období, přičemž se soustřeďuje hlavně na pro-
ces resufixace lexému s příponou -tva a následný vznik sufixu -tba. Ve své analýze
dospívá k upřesnění datace této změny a usouvztažňuje ji se změnou výslovnosti v.
Historické reminiscence nechybí ani příspěvku Pavla Sojky, věnovanému otáz-
kám statusu českého jazyka v současné české legislativě a především zakotvení sta-
tusu úředního jazyka v českém právním řádu. Jak reflektují podobnou jazykovou
problematiku v jiných evropských zemích? Je čeština po staletích ohrožení konečně
v bezpečí a nepotřebuje žádné ochranitelské snahy, nebo nová multikulturní realita
naznačuje jiné perspektivy? Autor příspěvku uvádí zásadní argumenty lingvistů
a politiků, angažovaných v diskuzi na dané téma.
K aktuálním problémům se obrací také Ludmila Stěpanova, jejíž příspěvek ne-
pochybně zaujme nejenom filologickou čtenářskou obec, ale i běžného čtenáře, pro
kterého je interkulturní komunikace čím dál běžnější záležitostí. Autorčino porov-
nání Rusů a Čechů coby účastníků mezikulturního dialogu skýtá cenné informace pro
všechny, kdo o takový dialog usilují.
O kognitivním přístupu k jazyku uvažuje ve svém příspěvku Barbora Šmejdová.
Na kognitivní teorii metafory nahlíží prizmatem pojetí mýtu C. S. Lewise. Autorka
dochází k přesvědčení, že aplikace Lewisových myšlenek pomůže čtenáři dospět
k odhalení hlubších významových rovin pojmové metafory než těch, které mu nabízí
pouze její verbalizovaná forma.
K otázkám česko-ruského kontaktu se vracíme v tomto čísle ještě jednou, a to
v příspěvku Veroniky Stranz-Nikitinové. Tentokrát ale svou pozornost zaměřujeme
na to, jak vnímají rodilí mluvčí češtiny gramatické parametry českého mluveného
projevu ruskojazyčných imigrantů. Autorka hodnotí materiály terénního výzkumu
a hledá odpovědi na otázky, do jaké míry jsou gramatické chyby cizinců salientní pro
českého příjemce, jakou roli hraje typ chyby, které z extralingvistických faktorů zde
mají vliv aj.

6NOVÁ ČEŠTINA DOMA A VE SVĚTĚ 2/2018
Naše putovaní za češtinou uzavírá příspěvek, jehož zaměření je svérázným pokra-

čováním toho, co je ústředním motivem většiny článků, které se sešly pod virtuální
OPEN obálkou nového čísla NČDS. Tím je totiž čeština v kontaktu. Mohutný příliv anglici-
smu registrují dnes všechny slovanské (a nejen slovanské) jazyky. Ať už se jako lin-
ACCESS
gvisté stavíme vůči této expanzi cizích slov ve svých mateřštinách jakkoli, nemůžeme
jí zabránit úplně. Můžeme ale spolu s naší poslední autorkou Veronikou Štěpánovou
sledovat, jak probíhá adaptace anglicismů v české výslovnosti.
Příjemné chvilky strávené u nového čísla NČDS a mnoho dalších inspirativních
setkání vám přeje
Mgr. Jana Macurová, Ph.D.

Deverbativa se sufixy -tva a -tba
ve vývojovém pohledu1 OPEN
ACCESS
Irena Fuková
ABSTRAKT:
Příspěvek se zaměřuje na deverbativa se sufixy -tva, -tba a okrajově také -ba doložená v průběhu
staročeského a středněčeského období. Podává stručný přehled o vývoji těchto slovotvorných typů,
soustředí se především na přesnější poznání drobné jazykové změny: resufixace několika lexémů
s příponou -tva a vzniku sufixu -tba. Zpřesňuje dataci této změny a uvádí ji do souvislosti se změnou
výslovnosti bilabiálního v na labiodentální.
KLÍČOVÁ SLOVA:
slovotvorba, vývoj jazyka, historická lexikologie, stará čeština, deverbální substantivum, sufix, -tva,
-tba, -ba
ABSTRACT:
This paper focuses on the deverbative substantives with suffixes -tva, -tba and marginally -ba docu-
mented during the Old Czech and Middle Czech period. It provides a concise overview of the devel-
opment of these types of word-formation, with particular focus on accurate knowledge of minor
language change: a substitution ot the suffix -tva for -tba in several lexemes and formation of suffix
-tba. It provides a more accurate dating for this change and presents it in the connection with the
change in the pronunciation of the bi-labial v in labiodental.
KEYWORDS:
word-formation, language development, historical lexicology, Old Czech, deverbal substantive, suf-
fix, -tva, -tba, -ba
Poznávání historické slovní zásoby obohacuje pohled i na slovní zásobu současnou,
umožňuje vidět současná slova a systémové vztahy mezi nimi jako výsledek dlouho-
dobého vývoje. Tento článek se zaměřuje na slovotvorné subsystémy staročeských de-
verbativních substantiv tvořených sufixy -tva, -tba a okrajově také -ba. Sleduje je v je-
jich vzájemných vztazích a charakterizuje jejich vývoj až do období středněčeského.
Hlavní pozornost je soustředěna na přesnější poznání konkrétní jazykové změny: re-
sufixace lexémů s příponou -tva a vzniku sufixu -tba.2
Navazujeme zvláště na Šlosara (1979), jehož studie je však založena jen na úzké
materiálové základně, vychází především ze srovnání členů slovotvorných typů dolo-
1 Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GA ČR č. 15-00987S Slovotvorný vývoj de-

verbativních substantiv ve staré a střední češtině. Tímto tématem navazuji na článek Fuková
(v tisku), místa, která z něj cituji, nevyznačuji.
2 Tato interpretace je jednou ze dvou možností chápání uvedené změny, neboť určení hrani-
ce mezi variantou sufixu a samostatným sufixem je zde problematické. Druhou možností
je chápat změnu jako hláskovou obměnu sufixu -tva.

žených v několika verzích žaltáře (Šlosar 1979: 141). Materiálová základna naší práce
je širší. Pro staročeské období vycházíme ze Staročeského slovníku (StčS) a Elektro-
OPEN nického slovníku staré češtiny (ESSČ) a částečně se opíráme také o Malý staročeský
slovník (MSS).3 Zároveň čerpáme přímo z lexikální kartotéky Staročeského slovníku
ACCESS
(ExcStčS) a Gebauerovy kartotéky ke Slovníku staročeskému (ExcGb), doplňkově

jsme využili také Staročeskou textovou banku (StčTB).
Pro středněčeské období čerpáme z Lexikální databáze humanistické a barokní
češtiny (LDHBČ). Do skupiny staročeských deverbativních substantiv tvořených
starobylým sufixem -tva patří jen nemnoho slov: tvoří ji několik lexémů nejstarší
vrstvy slovní zásoby, klaretismy a hapax legomena. Nejhojněji a již z nejstarších pa-
mátek je doložen lexém modlitva (např. Túl 25v, LegAp 1r),4 už nejstarší žaltáře a bible
dále dokládají také slova pastva (např. ŽaltWittb 73,1), klatva/kletva (např. ŽaltWittb
9,28) a honitva (např. ŽaltWittb 95,7). Stejný způsob tvoření předpokládá etymolo-
gie u substantiva břitva (např. ŽaltWittb 51,4), ale jeho fundující sloveso není už ve
staročeském období doložené. Četnější doklady z textů různých typů dále poskytují
také lexémy plútva, plýtva a bitva. Naopak substantiva bdětva (dol. jen bditva; k bdieti)
‚vigilie‘ a jěstva (k jiesti)‚ lék, zvl. bylinný (?)‘ dokládá pouze slovník (KlarGlosA 2388
a 861). Ojedinělé je opětva (k opieti; ŽaltWittb 60,5) a krastva (k krásti; ArchČ 6,413,
1425). Fundujícími slovy jsou téměř výhradně slovesa bezpředponová, pouze opětva
‚zahalení, obestření‘ je tvořeno od prefigovaného opieti. Převažují starobylá slovesa 1.
inf. třídy jak s kořenem otevřeným, tak zavřeným.
U takto utvořených substantiv byl pravděpodobně primární význam dějový5
(např. pastva‚ pasení (dobytka)‘; klatva ‚proklínání‘), často je doložen také posun k vý-
sledku děje (pastva ‚právo pást‘; plútva ‚proud vody‘). Jsou doložena též pojmenování
prostředku děje (břitva ‚břitva‘; plútva ‚ploutev‘) a místa děje (pastva ‚pastvina‘, ho-
nitva ‚kraj, území‘). Původní sufix -tva podlehl během staročeského období u někte-
rých substantiv změně ve -tba, a to vlivem tvoření deverbálních dějových substantiv
sufixem -ba.6 Šlosar (1979: 145) tuto změnu popisuje jako splynutí přípony -ba s přípo-
nou -tva, jehož „výsledkem je v několika případech resufixace […] a zánik produkti-
vity sufixu -tva“, některá substantiva se sufixem -tva přežívají, vzniká nový sufix -tba
jako varianta sufixu -ba (Šlosar 1979: 145). Změna však může být chápána též naopak:
je důsledkem zániku produktivity sufixu -tva.
Takový pohled je v souladu s obecnou tendencí, že „jednotky periferní […] jsou izo-
lovanější a v souvislosti s tím i méně stabilní, a proto snadněji podléhají změnám“ (Ně-
mec 1980: 12–13). Změna, vyvolaná zánikem produktivity přípony -tva, zároveň způsobí
rozpad periferního subsystému (původně) takto tvořených substantiv, protože nepro-
běhne zcela — některá substantiva (např. pastva) zachovají i nadále původní podobu
sufixu jako systémově zaniklého jevu (sr. Dokulil a kol. 1967: 625). Změně sufixu -tva
3 Jednotné vyhledávání v elektronické podobě těchto zdrojů umožňuje internetová aplika-

ce Vokabulář webový <http://vokabular.ujc.cas.cz>.
4 Zkratky staročeských památek a jejich rukopisů uvádíme podle Úvodní stati (55–118).
5 Němec 1984: 124. Např. u substantiv honitva a břitva ale význam děje ani výsledku děje
prokázán není.
6 Tento vliv konstatuje Gebauer (1963: 430), též Dokulil a kol. (1967: 624).

irena fuková9
v -tba během staročeského období prokazatelně podlehly lexémy modlitva, klatva/kletva

a honitva (Šlosar 1979: 145). Vedle dobře doloženého lexému7 bitva je pouhými dvěma vý-
skyty dosvědčen také lexém bitba. Vedle lexému bdětva nacházíme v dobovém slovníku OPEN
formu bdětba/bditba. Kromě lexému bitva zůstávají se sufixem -tva i nadále doložená
ACCESS
dvojslabičná slova břitva, pastva, plútva, plýtva, tedy ta, která mají v (náslovné) slabice,
která příponě předchází, bilabiální konsonanty p, b; substantivum pastva má navíc ko-
řen zakončený na souhlásku. Důvod, proč u nich ke změně přípony nedošlo, tak mohl
být formální, hláskový (snad projev disimilační, diferenciační tendence), u substantiva
pastva by změnou vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina.8
Materiál doby střední obsahuje dobře doložené lexémy bitva, břitva, pastva,
plýtva. Oproti staročeskému období pak navíc dokládá lexém přástva (OberSmol 6,
1583) s kořenem zakončeným na -s stejně jako pastva. Ojedinělý je doklad na modlitva
(ArchČ 16,49, 1513). Staročeský lexém plútva9 v době střední pokračuje jako ploutve,
ploutev — přechází k jiné deklinaci (sr. Lamprecht a kol. 1986: 166; Vážný 1970: 94).
K Přijímání koncovek jiných typů je však jak u lexému plútva, tak u lexému plýtva
ojediněle průkazné již v období staročeském, a to ve významu ‚ploutev‘ (pinna plitwie
SlovVodň k 48; což koli plutwy a lupin nemá BiblMusSZ Lv 11,10 pinnulas).10 Také tento
jev je pravděpodobně důsledkem zániku produktivity sufixu -tva a postupujícího roz-
padu příslušného periferního subsystému. Lexém plýtva ale ve středněčeském období
stejné změně nepodlehl, třebaže vedle dokladů s a-kmenovými koncovkami nachá-
zíme také ak. sg. plejtvi, n. pl. plýtve a g. pl. plýtví. Důvod, proč se další vývoj synonym-
ních lexémů plútva a plýtva odlišil, spatřujeme v rostoucí frekvenci desubstantivního
slovesa plýtvati. Motivační vztah mezi lexémy plýtva a plýtvati umožňoval obrácené
chápání, lexém plýtva mohl být vnímán jako odvozený od slovesa plýtvati (čeho dosti,
snadno tím plýtvati jako ryba vodou, kterouž ustavičně do sebe usty pouští, plýtvami vypou-
ští/ KomPřísl 12); takové přehodnocení jev souladu s uvedeným rozpadem skupiny
substantiv se sufixem -tva. Se ztrátou produktivity sufixu –tva a ztrátou povědomí
o něm jako o odvozovacím prostředku lze usouvztažnit také ojediněle doložený sta-
ročeský „sufix“ –stva (sadistva ‚sazenice‘; k saditi; LékJádroD 362), vzniklý pravděpo-
dobně vlivem substantiva pastva.
Malá skupina lexémů se sufixem –tba je v rámci staročeského období zastou-
pena v první řadě slovy modlitba a klatba/kletba, která poskytují nejčetnější doklady,
zároveň jedny z nejstarších. Málo jsou doloženy lexémy honitba, ženitba, ještě méně
pak bdětba/bditba (SlovKlem 45v, 61v, 90r), bitba (MajCarA 43; CJM 4/1,166, 1378), kr-
tatba (ArchPraž 992,1428, 96v a 97r), krytba (ArchPraž 992,1428, 97r; ArchČ 15,547,
1453), napomínatba (ProlBiblK 27v), oratba (VýklHerbL 202v), sětba (BiblPad Lv 26,5).
Fundujícími slovy jsou s výjimkou substantiva napomínatba ‚navádění, ponou-
kání‘ verba bezpředponová. Lexém krtatba ‚kypření půdy kolem vinných keřů (?)‘,
7 Za dobře doložený považujeme lexém reprezentovaný minimálně deseti doklady.

8 Již existující skupina -stb- podléhala změnám např. v lexémech stblo nebo jistba (sr.
např. Gebauer 1963: 314).
9 Staročeské lexémy plútva, plýtva, jejich vznik a významový vývoj ve staročeském období
popisuje Němec (1984: 121–125).
10 StčS, s. v. plútva, plýtva.

prokázaný v jediném rukopise a pouze jako součást latinského textu, nemá výchozí
sloveso doložené, jeho deverbální původ je sporný.11 Mírně převažují starobylá verba
OPEN 1. inf. třídy, všechna mající kořen zakončený na samohlásku, a slovesa 4. inf. třídy.
U těchto substantiv je nejčastěji primární a zároveň převažující význam dějový
ACCESS
(např. bitba ‚ničení, rozbíjení; bitka, rvačka‘), objevuje se také posun k výsledku děje
(kletba/klatba ‚(církevní) klatba‘). Řídké je pojmenování místa děje (honitba ‚kraj,
území‘). Materiál po r. 1500 zaznamenává pouze lexémy klatba/kletba, modlitba, že-
nitba, krytba, ojed. setba, ojed. bitba, doložené již v předchozím období. Nová slova
tvořená sufixem -tba nebyla zjištěna.
Podle vztahu k odpovídajícím lexémům se sufixem -tva můžeme členy tohoto
subsystému rozdělit na tři podskupiny: A. Původní formy modlitva, klatva/kletva
a honitva byly během staročeského období postupně nahrazeny formami modlitba,
klatba/kletba a honitba — prošly resufixací. B. Slova bitba, bdětba jako nástupnické
podoby hodnotit nemůžeme: forma bitba je zastoupena pouze několika doklady
a oproti formě bitva, doložené desítkami výskytů, má zcela okrajové postavení. Prav-
děpodobně okazionální bdětba zůstává stejně jako bdětva omezena na oblast dobových
slovníků. C. K slovům sětba, ženitba, krytba, oratba, napomínatba a krtatba odpovídající
lexémy se sufixem tva doloženy nejsou.12 V případě slov ze skupiny A jsme se pokusili
přesněji určit, kdy k jejich resufixaci dochází.13 Vycházíme z datace dochovaných
rukopisů se zřetelem k stáří příslušné památky — zapsaná forma lexému nemusí
totiž odrážet jeho aktuální výslovnost, může být pouhým mechanickým opisem starší
formy. Rozporuplné, případně široké datování některých rukopisů s sebou nese pro-
blémy s časovým zařazením některých případů. Jednoznačné určení hláskové podoby
sufixu může ztížit mísení grafémů v a b pro označování fonémů v a b, případně velká
podobnost těchto grafémů v některých rukopisech.
V rukopisech z druhé poloviny 14. stol. převažují výskyty forem modlitva a kletva,
zároveň se objevují první doklady na formy modlitba, kletba (srov. Modlitbami Bibl-
Drážď L 2,37 aj., ale zároveň též modlitvách Mt 23,14 aj.; rkp. asi z 60. let 14. stol.,14 kletbu
AlbRájA 20r, klatby 45v, klatbú 90v, ale zároveň též kletvy 77v; rkp. z r. 1383). První do-
klady na nepoměrně méně frekventovaný lexém honitba pocházejí až z počátku 15. stol.
Přibližně kolem přelomu 14. a 15. stol. se poměr dokladů s oběma sufixy obrací, v ruko-
pisech z první třetiny až poloviny 15. stol. již převažují výskyty forem modlitba a kletba.
V materiálu z druhé poloviny 15. stol. se lexém modlitva objevuje již velmi zřídka
(např. v ArchČ 16,3, 1480) a lexém kletva je doložený už jen výjimečně (Půh 4,18 a 19,
1459). Formu honitva prokazuje pro 15. stol. jen muzejní mamotrekt (KNM XIV E 14,496,
1469). Změna sufixu se tedy projevuje v období od 2. poloviny 14. stol. do 1. třetiny
až poloviny 15. stol. Průběh resufixace modlitva > modlitba podrobněji ukazuje srov-
nání těchto forem v deseti staročeských žaltářích. Tabulka obsahuje úplnou excerpci
lexémů modlitva, modlitba. Postupujeme stejnou metodou jako Šlosar (1979), zahrnu-
tím většího počtu staročeských žaltářových textů však získáváme detailnější obraz.
11 ESSČ předpokládá jeho etymologickou souvislost s kořenem *(s)ker-t.

12 Dva z nich — sětva a ženitva — však dosvědčuje staroslověnština.
13 Podle Šlosara (1979: 145) ke splynutí přípony -ba s -tva došlo „ve staré češtině […] záhy“.
14 Datace podle Kyas (1997).

irena fuková11
Tabulka 1.15
ŽaltWittb ŽaltKlem BiblDrážd, Ps ŽaltKap ŽaltPod OPEN
Datace rkp.15 asi 80. léta ACCESS
pol. 14. stol. pol. 14. stol. okolo 1360 1396

14. stol.
Redakce
1. 2. 1. 2. 1., část. 2. (3.?)
žaltáře
modlitva 31 32 31 27 1
modlitba 0 0 1 13 32
BiblLitTřeb, Ps BiblOl, Ps BiblBosk, Ps BiblPad, Ps Bibl Praž, Ps

Datace rkp. 1413 1417 1415–1420 1432–1435 1487
Redakce 1., část. 2.
1., část. 2. (3.?) 3. 3. (revid.) 3. (přeprac.)
žaltáře (3.?)
modlitva 33 33 0 0 0
modlitba 0 0 31 34 35
Nejstarší zápisy z Žaltáře wittenberského (ŽaltWittb) a Žaltáře klementinského

(ŽaltKlem) formu modlitba v rámci žalmů neobsahují, první doklad lze najít v žaltáři
Bible drážďanské (BiblDrážď Ps 4,2). Výraznou odlišnost lze pozorovat v Žaltáři kapi-
tulním (ŽaltKap), jehož zápis je oproti BiblDrážď asi o 20 let mladší; třetina výskytů
již nese sufix -tba. Další posun ukazuje Žaltář poděbradský (ŽaltPod) z r. 1396: v něm
nacházíme již jen jediný doklad formy modlitva, ostatní výskyty již mají formu mod-
litba. Žalmy z Bible litoměřicko-třeboňské (BiblLitTřeb) a Bible olomoucké (BiblOl)
z 10. let 15. stol. ukazují naopak situaci zcela jinou: obsahují pouze formy se sufixem
-tva a podobají se tím nejstarším žaltářům z poloviny 14. stol. Jsou pravděpodobně vý-
sledkem úsilí o přesný opis starobylé předlohy a nemusí být reálným obrazem dobové
výslovnosti.16 V žaltáři Bible boskovické ze stejného období a dále mladších biblí Pa-
deřovské a Pražské forma modlitva zjištěna nebyla.
Pokud jde o druhou skupinu slov (B) se sufixem -tba, nejstarší doložený výskyt
lexému bitba se datuje do r. 1378 (CJM). Lexém bdětba/bditba je prokázán v r. 1455
(SlovKlem). Doklady slov třetí skupiny (C) spadají do 15. stol., nejstarší výskyty těchto
lexémů se nejčastěji datují do 1. poloviny 15. stol.
Shrneme-li předchozí poznatky, docházíme k závěru, že sufix -tba se v dokladech
objevuje postupně během 2. pol. 14. stol. Proces resufixace probíhá převážně v období
od pol. 14. stol. do 1. třetiny až poloviny 15. stol. Doklady na formy modlitva byly sice
zjištěny i později (ještě z poč. 16. stol.), jsou však řídké.
Vznik sufixu -tba považujeme za důsledek ztráty produktivity sufixu -tva a za je-
den z projevů rozpadu tohoto okrajového slovotvorného typu. Sufix -tba vzniká pod
vlivem přípony -ba, neboť odvozování substantiv od sloves sufixem -ba bylo produk-
15 Datace rukopisů a redakce žaltářového textu jsou uvedeny podle Kyase (1962 a 1997).
16 „Obě památky jsou […] dokladem toho, jak písaři opisovali [totožnou] předlohu přesně
a pečlivě, nic v ní neměnili, jen pravopisné podrobnosti jsou rozdílné.“ (Kyas 1962: 23)

tivní. Důležitým předpokladem k resufixaci sledovaných slov, příp. k využití sufixu

-tba byl dějový význam, příp. význam výsledku děje, které jsou u deverbativ se sufi-
OPEN xem -ba nejfrekventovanější.17
Změně mohla napomoci souběžná existence substantiv se sufixem -ba tvořených
ACCESS
od stejných základů (honba, modlba):18 substantiva honitva, honitba se oproti honba

významově odlišovala, lexémy modlitva/modlitba a modlba se však částečně překrý-
valy významem ‚modlitba, povznesení mysli k Bohu‘. Právě tato synonymie mohla
v procesu vzniku nového sufixu -tba hrát důležitou roli: vznik formy modlitba lze
hodnotit jako projev „formálního sbližování synonym“, které je řešením rozporu mezi
shodou významu a odlišností formy (Němec 1980: 129).19 Motivující slovesa substantiv
honitba, modlitba patří do 4. inf. Třídy a při odvozování sufixem -ba jsou verba tohoto
konjugačního typu využita nejčastěji; morfologická charakteristika, příslušnost mo-
tivujícího slovesa k tomuto typu, tak mohla hrát nejdůležitější roli.
Odlišnou skupinu z tohoto hlediska představují deverbativa odvozená od sloves
1. inf. třídy s kořenem otevřeným, neboť substantiva se sufixem -ba se od tohoto
typu běžně netvořila. Zůstávají zastoupena jednak typem se sufixem -tva, pokud
mají v předchozí slabice retnici (?; bitva, plútva), prokazatelně podlehnou resufixaci
(klatba/kletba), nebo jsou zastoupena typem se sufixem -tba (krytba, sětba). Sufixy
-tva, -tba byly výhodné při odvozování od samohláskových sloves 1. inf. třídy, která
se při odvozování sufixem -ba uplatnit nemohla.
Závěrem je nezbytné zdůraznit, že podobnost fonémů v a b byla původně větší než
dnes, neboť foném v byl vyslovován bilabiálně, vlivem této podobnosti docházelo ke
změnám v v b (Komárek 1969: 102–103; Lamprecht a kol. 1986: 97; Komárek 2012: 101).
Tato podobnost ve výslovnosti obou fonémů pravděpodobně přispěla ke změně -tva
> -tba.
Změna výslovnosti bilabiálního v v labiodentální pak mohla při rozpadu této ne-
produktivní podskupiny spolupůsobit: formální rozdíl mezi sufixy -tva a -tba se pro-
hloubil. Pokud bilabiální výslovnost fonémů v a b změnu –tva > -tba umožnila a pokud
vznik labiodentálního v přispěl k zániku kolísání forem, k jejich vyhranění, měly by
být změna -tva > -tba a vznik labiodentálního v v časové koincidenci. Lamprecht se
domnívá, že „ve 14. století ještě nepochybně w bylo“, a „změna tedy nastala po 14. sto-
letí“ (Lamprecht a kol. 1986: 97). Komárek (2012: 101) konstatuje, že „je pravděpo-
dobné, že v střčes., han. a v mor. nářečích se [uvedená změna] šířila již od 14. stol.“.
Změna -tva v –tba ve slovech modlitba, klatba/kletba proběhla převážně kolem pře-
lomu 14. a 15. stol., potvrzuje se tím tedy spíše Komárkova datace.
17 Význam děje ani výsledku děje však neprokazuje lexém honitba, který resufixaci také
podlehl.
18 A stejně tak i souběžná existence substantiv tvořených sufixem -ba s kořenem zakonče-
ným na souhlásku t (např. mlatba, svatba). Srov. Gebauer 1963: 430.
19 Souběžný výskyt synonymních lexémů ženitba a ženba představuje obdobnou situa-
ci, a ukazuje tak na možnou existenci původního nedoloženého lexému se sufixem -tva
(sr. stsl. ženitva).

irena fuková13
BIBLIOGRAFIE
Dokulil, M. a kol. (1967): Tvoření slov v češtině. 2, Lamprecht, A. a kol. (1986): Historická mluvnice OPEN
Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia. češtiny. Praha: SPN. ACCESS
ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny. [online] LDHBČ: Nejedlý, P. a kol. (2010): Lexikální
[Cit. 2016-08-08]. Dostupné z www: <http:// databáze humanistické a barokní češtiny.
vokabular.ujc.cas.cz>. [online] [Cit. 2016-06-08]. Dostupné z www:
ExcGb: Kartotéka excerpce Jana Gebauera a jeho <https://madla.ujc.cas.cz>.
spolupracovníků. Uložena v oddělení vývoje Bělič, J. — Kamiš, K. — Kučera, K. (1979): Malý
jazyka ÚJČ AV ČR, v. v. i. staročeský slovník. Praha: SPN.
ExcStčS: Kartotéka excerpce pro Staročeský Němec, I. (1980): Rekonstrukce lexikálního vývoje.
slovník. Uložena v oddělení vývoje jazyka Praha: Academia.
ÚJČ AV ČR, v. v. i. Němec, I. (1984): Ze staročeského slovníku.
Fuková, I. (v tisku): Staročeská lexikální (1. Dosud neznámý stč. zool. termín plh. —
jednotka klatva, kletva a klatba, kletba, in: 2. Jak vzniklo sloveso plýtvat.), Listy filologické
Sborník příspěvků z 15. Mezinárodního setkání 107, s. 121–125.
mladých lingvistův Olomouci 2014. Šlosar, D. (1979): Historický vývoj dějových jmen
Gebauer, J. (1963): Historická mluvnice jazyka v češtině, in: Sborník prací Filozofické fakulty
českého 1: Hláskosloví. 2., dopl. vyd. Praha: brněnské univerzity A 27.Brno, s. 141–148.
Nakladatelství ČSAV. StčS: Staročeský slovník (1968–2008). Praha:
Komárek, M. (1969): Historická mluvnice česká 1: Academia.
Hláskosloví. Praha: SPN. StčTB: Staročeská textová banka. [online]
Komárek, M. (2012): Dějiny českého jazyka. Brno: [Cit. 2016-08-08]. Dostupné z www: <http://
Host. vokabular.ujc.cas.cz/banka.aspx>.
Kyas, V. (1997): Česká bible v dějinách národního Úvodní stati: Staročeský slovník. Úvodní stati,
písemnictví. Praha: Vyšehrad. soupis pramenů a zkratek (1968). Praha:
Kyas, V. (1962): Česká předloha staropolského Academia.
žaltáře. Praha: Nakladatelství Československé Vážný, V. (1970): Historická mluvnice česká II.
akademie věd. Tvarosloví: 1. Skloňování. Praha: SPN.

Zakotvení statusu českého jazyka
OPEN
v našem právním řádu
ACCESS
Pavel Sojka
ABSTRAKT:
Na rozdíl od velké většiny evropských zemí chybí v českém právním řádu explicitní zakotvení úřed-
ního jazyka. Neexistuje zde příslušný ústavní článek ani jazykový zákon, ani jiný zákon, jenž by ob-
sahoval termín úřední jazyk. V tomto příspěvku se nad touto zvláštností české legislativy zamýšlíme
z hlediska historického i z hlediska možných perspektiv.
KLÍČOVÁ SLOVA:
český jazyk, evropské země, jazyková politika, jazykový zákon, úřední jazyk, Ústava České republiky
ABSTRACT:
Unlike in the vast majority of European countries, in the Czech Republic the status of Czech as the
official language is not expressly embedded in Czech law: neither by the constitution, nor by a lan-
guage decree nor by any other act. This paper aims to examine this unique phenomenon both by out-
lining its historical background and considering its possible change.
KEYWORDS:
Czech language, European countries, language policy, language act, official language, Constitution
of the Czech Republic
1. ÚVOD
Jazyková politika má na našem území dlouhou tradici: Stich (1999) spatřuje její po-
čátky již ve Vladislavském zřízení zemském (1500).1 Právě Stichův text, jenž vznikl
v reakci na snahu poslanců KSČM včlenit do českého právního řádu jazykový zá-
kon, je pro studium jazykové politiky důležitý. Pojmenovává totiž dva typy jazyko-
vých zákonů: zákony chránící většinový jazyk a zákony chránící jazyky menšin.
K legislativním snahám KSČM v oblasti jazykové politiky se v roce 2015 vyjádřil
Velčovský. Ve svém článku analyzoval nejen výše uvedený návrh jazykového zá-
kona (1999), nýbrž i návrh ústavního zákona o národním/úředním jazyce (2003)
a rovněž návrh novely mediálního zákona (2004). Zamítnutí všech těchto návrhů
vypovídá podle autora o tom, že „potřeba explicitně definovat jazyk jako symbol
státnosti či národnosti nebo zdůrazňovat jeho hodnotový potenciál se [v české spo-
lečnosti — doplnil autor] nejeví jako aktuální“ (Velčovský 2015: 47).2 V tomto textu
1 Již ve Zlaté bule císaře Karla IV. byl obsažen požadavek, aby kurfiřti a jejich potomci ovládali
i češtinu (viz Hasil 2016: 9), zde však nešlo o regulaci jazykových poměrů na našem území.
2 Podobně hovoří ve starším textu Křepelka (2007: 15): „Česká veřejnost jednojazyč-
nost svého státu a práva prostě považuje za samozřejmost, kterou není třeba zdůrazňo-

pavel sojka15
chceme k diskusi o nedávné i současné české jazykové politice přispět uvedením

některých dalších souvislostí.
OPEN
ACCESS
2. OD OBRANNÝCH ZÁKONŮ K OBČANSKÉMU PRINCIPU
V dějinách českého jazykového práva se jasně rýsují dva významné milníky. Zatímco
proslulý jazykový zákon z roku 1615 se podle Stichova názoru vyznačoval až drastic-
kým nacionalismem (Stich 1999),3 jazykový zákon z roku 1920 (součást ústavy) defi-
noval kromě „státního, oficielního jazyka“ (jazyka československého) i jazyková práva
menšin. Československé ústavy po druhé světové válce (1948, 1960) však již jazykový
článek neobsahovaly.4
Po rozpadu federace v roce 1992 se situace v nástupnických státech vyvíjela zcela
odlišně. Zatímco slovenská ústava označuje v Článku 6 slovenštinu za státní jazyk
a součástí slovenského práva je od roku 1995 i jazykový zákon,5 v české ústavě zmínka
o úředním, státním či národním jazyce chybí a jazykový zákon nebyl v České repub-
lice nikdy přijat.6 Dosud poslední legislativní aktivitou tohoto typu byl komunistický
návrh zákona o úředním jazyce ČR (říjen 2015), v němž se český jazyk prohlašuje za
jazyk úřední.7 Vláda však ve svém usnesení (UV 930, listopad 2015) označila tento
návrh za zbytečný, neboť současná právní úprava je podle jejího názoru dostatečná.
Stejný argument použily české vlády ostatně i u předchozích komunistických návrhů.
3. ČESKÝ JAZYK V ČESKÉ LEGISLATIVĚ
Legislativní aktivity KSČM, čítající tři návrhy jazykového zákona (1995, 1999, 2015)
a dva návrhy ústavního článku (1995, 2003), jsou podle našeho názoru zčásti opráv-
něné. V platné české legislativě totiž chybí explicitní formulace, jež by češtině přisu-
vat. Ústava České republiky necítí potřebu prohlašovat češtinu za státní anebo národ-
ní jazyk.“
3 Marvan (2015: 9) ovšem hodnotí tento zákon velmi kladně, neboť v jeho principech se
„zúročuje staleté úsilí české společnosti o její etické a duchovní povznesení“. Také Hasil
(2016: 11) upozorňuje, že tímto zákonem byla čeština poprvé a naposledy ve své historii
„ustanovena jako jediný úřední jazyk českého státu“.
4 Pouze ústavní zákon o Československé federaci z 27. října 1968 postuloval v Článku 6 dvoj-
jazyčnost federace.
5 Připomínáme však, že již 25. října 1990 vstoupil v platnost Zákon Slovenskej národnej
rady o úradnom jazyku v Slovenskej republike (428/1990).
6 Terminologická poznámka: v tomto textu používáme ve svých vlastních formulacích
pouze termín úřední jazyk, a to ve významu „jazyk užívaný úřady, resp. orgány veřejné
moci“ (Sloboda 2016: 1934). Termíny státní jazyk a národní jazyk používáme jen v citátech
a v odkazech na konkrétní legislativní návrhy.
7 Porušení jazykového zákona by pak podle souběžné novely Zákona o přestupcích zname-
nalo pokutu 50 000 Kč, zřejmě po vzoru slovenského jazykového zákona (ten v § 9a sta-
novuje pokutu v rozmezí 50–2500 eur).

zovala status úředního jazyka.8 Potvrzuje to mimo jiné i jedna z výročních zpráv Mi-
nisterstva zahraničí ČR: „Český jazyk je úředním jazykem pouze České republiky. Tato
OPEN zásada ale nemá oporu v právním řádu ČR (neexistuje zde úprava úředního jazyka).“9
Čeština se v našich právních předpisech označuje toliko jako jazyk jednací10
ACCESS
(např. Správní řád, Zákon o Ústavním soudu, Daňový zákon), jazyk vyučovací (Škol-
ský zákon) a jazyk informací (Zákon o hazardních hrách). Termín úřední jazyk
se vyskytoval v Zákoně o správě daní a poplatků (337/1992) a v Zákoně o loteriích
(202/1990), oba tyto zákony byly však zrušeny (2011, resp. 2017) a v nově přijatých zá-
konných normách se již termín úřední jazyk nevyskytuje. K. Klíma a kol. (2009: 1355)
jsou sice přesvědčeni, že Trestní řád „upravuje otázku, který jazyk v České republice
je úředním, tedy jednacím“, v samotném textu Trestního řádu se však nevyskytuje
ani termín úřední jazyk, ani termín jednací jazyk. Platí tedy, že status češtiny coby
úředního jazyka není v české legislativě explicitně zakotven. Je to značně paradoxní,
uvážíme-li, že od 1. května 2004 je čeština jedním z úředních jazyků Evropské unie
(viz Sloboda 2016: 1934; též Hasil 2016: 16n.).
Zároveň musíme upozornit na důležitou historickou skutečnost: tvorba české
ústavy probíhala téměř bez účasti tehdejší levicové opozice (viz Broz–Chmel 2016:
16). V období mezi 21. říjnem a 3. prosincem 1992 předložily proto tři opoziční strany
své alternativní návrhy Ústavy ČR.11 Již 21. října tak učinil poslanecký klub Levého
bloku (koalice KSČM a Demokratické levice ČSFR), posléze také ČSSD a LSU (Libe-
rálně sociální unie). Ani jeden z těchto návrhů však nebyl tehdejší Českou národní
radou projednán.12 V návrhu Levého bloku, otištěném dne 26. října 1992 v Haló novi-
nách, čteme následující formulaci: „Státním jazykem České republiky je český jazyk.“
(Článek 14, odst. 1)
Naprosto stejnou formulaci pak nalezneme i v návrhu ústavního zákona, jejž
KSČM předložila v dubnu 1995, a rovněž v návrhu jazykového zákona předloženém
v prosinci téhož roku (tedy již po vzniku samostatné ČR). Je tedy zřejmé, že úmysl
KSČM vtělit do české ústavy článek přisuzující češtině status státního jazyka se zro-
dil již v době, kdy se text naší ústavy teprve připravoval. V pozdějších návrzích však
KSČM od termínu státní jazyk upustila: v návrhu jazykového zákona z roku 1999 do-
konce nepoužila ani termín úřední jazyk.13 V návrhu ústavní změny z roku 2003 fi-
gurují termíny národní jazyk a úřední jazyk, v posledním návrhu jazykového zákona
z roku 2015 pak již pouze termín úřední jazyk.
8 Vyplývá to mj. i z následujícího citátu: „V českém právním řádu je otázka jazyka a komu-

nikace upravena jen částečně a nijak jednotně.“ (Nekvapil a kol. 2009: 55; podobně i Glad-
kova–Vačkova 2013: 357)
9 Viz <http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vyrocni_zpravy_a_dokumenty/po-
skytnute_informace/cestina_jako_uredni_jazyk_v_cizich.html>.
10 Ztotožňování jazyka jednacího s jazykem úředním však není vhodné (viz Sloboda 2016:
1934).
11 Již v červenci 1992 zveřejnilo svůj návrh ústavy také mimoparlamentní hnutí Koruna česká.
12 Návrh ČSSD viz Jičínský–Mikule 2005, návrh LSU viz <https://www.psp.cz/eknih/1992c-
nr/tisky/t0205_01.htm>. Ani jeden z těchto návrhů jazykový článek neobsahoval.
13 V návrhu se pracovalo pouze s termíny jednací jazyk, vyučovací jazyk a služební jazyk.

pavel sojka17
4. ARGUMENTY PROTI JAZYKOVÉMU ZÁKONU
Ačkoli v obecné rovině přiznáváme legislativním aktivitám KSČM jistou logičnost, OPEN
vůči návrhům jazykového zákona lze vznést oprávněné námitky. Jednu z nich vyslo-
ACCESS
vil v roce 1999 Uličný (1999: 3; podobně i Stich 1999: 11):14 „Veřejnou komunikaci může
zlepšit jen soustavná, dobře organizovaná odborná a výchovná činnost zaměřená
nejprve na kulturní veřejnost a později i šíře. Jazykový zákon by nám v tom možná
i překážel.“
V případě České republiky hovoří však proti přijetí jazykového zákona i další
fakta. Prvním z nich je převažující jednojazyčnost našeho státu, byť se tato skuteč-
nost mění a zřejmě měnit bude. V období, kdy česká ústava vznikala, tedy ve druhé
polovině roku 1992, byla tato jednojazyčnost výrazná: při Sčítání lidu 1991 se k české
národnosti přihlásilo 81,2 % občanů, k národnosti moravské 13,2 % a k národnosti
slezské 0,4 %. Je tedy logické, že právě touto skutečností odůvodnila vláda Václava
Klause své odmítavé stanovisko k prvnímu komunistickému návrhu jazykového zá-
kona (1995).15
Přijetí jazykového zákona je navíc často řízeno nikoli motivy jazykovými, nýbrž
politickými (viz Nejedlý 2008: 234). Jazykový zákon pak může vést k vyostření vztahů
mezi většinovou společností a národnostní menšinou či menšinami (např. zákon slo-
venský či lotyšský), a tedy narušovat občanský princip moderního státu. Ožívání
historických reminiscencí, byť tyto reminiscence vycházejí z historických skuteč-
ností, se zároveň může projevovat v užívání patetických frází.16 A konečně se při pro-
sazování jazykového zákona mohou aktualizovat i pseudolingvistické argumenty,
zejména apel na čistotu jazyka. Právě tak zdůvodňovali svůj návrh i autoři českého
jazykového zákona z roku 1999: „Nechceme vybírat pokuty, ale apelovat na čistotu ja-
zyka.“ (Budinský 1999: 3) I vzhledem k dlouhé strukturalistické tradici naší jazykové
výchovy je nutno tyto estetizující postoje odmítnout (viz Stich 1995: 72n.).
A konečně nelze opomenout ani fakt, že jazyková práva menšin chrání naše legis-
lativa dostatečně (viz Velčovský 2015: 47). Součástí ústavního pořádku ČR je Listina
základních práv a svobod, krom toho existuje i Zákon o právech příslušníků národ-
nostních menšin (273/2001).17
14 O účinnosti jazykových zákonů pochybuje i Kraus (2008: 13).

15 Při sčítání lidu v roce 2011 uvedlo češtinu jako jediný jazyk mateřský 88,76 % responden-
tů. Připočteme-li k tomu i variantu jazyk moravský, činí celkový výsledek 89,36 %. Záro-
veň musíme vzít v úvahu, že nejpočetnějším menšinovým jazykem je slovenština: k ní se
přihlásilo 154 465 respondentů.
16 Svědčí o tom ukázka z knihy, kterou v roce 2009 vydala Matice slovenská: „Ataky proti slo-
venčině neustanú ani v budúcnosti. Náš jazyk bude stále pre niektorých tŕňom v oku. Po-
kým tŕň neodumrie, bude treba slovenský jazyk chrániť.“ (Dinka 2009: 152)
17 Znalost českého jazyka je u cizinců podmínkou udělení českého občanství. Zákon o stát-
ním občanství České republiky (186/2013) v § 14 (4) říká: „Státní občanství České repub-
liky lze udělit žadateli, který prokáže znalost českého jazyka.“ Podrobnosti i zajímavé ka-
zuistiky viz Kandalec (2018: 119–126).

5. ARGUMENTY KSČM VE PROSPĚCH LEGISLATIVNÍCH ZMĚN
OPEN V důvodových zprávách k navrhovaným zákonům používají předkladatelé z KSČM dva

typy argumentů. První z nich vychází z domnělé nutnosti chránit český jazyk proti ci-
ACCESS
zím vlivům. Například v důvodové zprávě k prvnímu návrhu jazykového zákona (1995)
poslanci uvedli: „V poslední době se však stále intenzívněji prosazují tendence k za-
tlačování češtiny ve veřejném životě a k benevolentnímu ustupování cizím jazykům
v oblastech a situacích, které by měly zůstat doménou českého jazyka.“18 Tento argu-
ment navazuje na onen typ jazykových zákonů, jež Stich nazývá zákony obrannými.
Zároveň se však v důvodových zprávách objevuje i jeden argument racionální. V do-
sud posledním návrhu jazykového zákona (2015) upozorňují poslanci KSČM na skuteč-
nost, že „součástí práva většiny států Evropy včetně členských států EU je legislativní
zakotvení národního, státního či úředního jazyka (jazyků). Česká republika je v tomto
směru výjimkou.“19 Závažnost tohoto argumentu chceme nyní stručně zhodnotit.
6. JAZYKOVÁ LEGISLATIVA V EVROPSKÝCH ZEMÍCH
Status úředního jazyka lze právně zakotvit třemi způsoby: ústavním článkem, ja-
zykovým zákonem či jiným zákonem. V úvahu samozřejmě připadají i kombinace
těchto možností, především kombinace ústavního článku a jazykového zákona (viz
dále). Při bližším pohledu do legislativy sedmadvaceti členských států Evropské unie
docházíme k následujícím zjištěním:20
a) 19 států EU má status jazyka zakotven v ústavě.21 Z těchto 19 států má 10 států navíc

i jazykový zákon.22
b) Jeden stát (Švédsko) nemá status jazyka zakotven v ústavě, ale od roku 2009 má
jazykový zákon.
c) Sedm států EU nemá ani ústavní článek, ani jazykový zákon.23 Z těchto sedmi států
mají však čtyři státy jiný zákon, který status jazyka explicitně stanovuje (Itálie,
Lucembursko, Německo,24 Řecko25).
18 Viz <https://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t201800.htm>
19 Viz <https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=7&ct=629&ct1=0>
20 Využíváme veřejně přístupné internetové zdroje, především <https://www.constitutepro-
ject.org/ a http://www.verfassungen.eu/>, jakož i internetové stránky vlád či parlamentů
jednotlivých zemí.
21 Osm států EU tedy takový článek v ústavě nemá. Jsou jimi Česká republika, Dánsko, Itálie,
Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Řecko, Švédsko.
22 Estonsko, Finsko, Francie, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko.
23 Česká republika, Dánsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Řecko.
24 V Německu je touto právní normou Sociální zákoník (Sozialgesetzbuch). V jeho 10. knize
(§ 19) je explicitně uvedeno: „Die Amtssprache ist deutsch.“ (viz <http://www.sozialgese-
tzbuch-sgb.de/sgbx/19.html>).
25 Řecká situace je specifická. Ústava vydaná roku 1968, tedy v období vojenské diktatury, ja-
zykový článek obsahovala, po pádu diktatury byl však vypuštěn. V roce 1976 se novým ofi-

pavel sojka19
Ze zjištění a–c tedy vyplývá, že pouze tři členské státy EU nemají status úředního ja-
zyka zakotven ani jedním ze tří výše uvedených způsobů: Česká republika, Dánsko,
Nizozemsko. OPEN
V 16 evropských státech mimo Evropskou unii nalézáme reglementaci stopro-

ACCESS
centní: 14 z nich má status jazyka zakotven v ústavě.26 Pouze Island a Norsko ústavní
článek postrádají, Island má však od roku 2011 jazykový zákon a Norsko od roku 1980
zákon o užívání jazyka ve veřejném sektoru.
7. ZÁVĚR
Status češtiny jakožto úředního jazyka České republiky není v našem právním řádu
explicitně zakotven, lze však říci, že logicky vyplývá z textu některých konkrétních
zákonů. Jazyková práva menšin chrání český právní řád dostatečně: součástí na-
šeho ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod, existuje speciální zá-
kon o právech příslušníků národnostních menšin i další dílčí zákonné úpravy. Česká
společnost navíc nepociťuje jazykové ohrožení. Za těchto okolností se jakýkoli návrh
jazykového zákona — ať již chránícího většinový jazyk, či jazyky menšin — jeví jako
neopodstatněný.
Historické okolnosti vzniku české ústavy vedly k tomu, že na rozdíl od většiny
evropských zemí chybí v naší ústavě článek definující úřední jazyk. Historickými
okolnostmi míníme jednak téměř naprostou jednojazyčnost České republiky (Sčítání
lidu 1991), jednak skutečnost, že při tvorbě ústavy nebyl brán zřetel na názor levicové
opozice, a tedy ani na její alternativní návrhy ústavní listiny. Je přitom evidentní, že
opakované snahy KSČM o explicitní zakotvení statusu češtiny mají svůj původ v al-
ternativním návrhu Levého bloku (1992): ten jazykový článek obsahoval.
Ústavní článek definující češtinu jako úřední jazyk České republiky by sám o sobě
nebyl ničím nedemokratickým ani nacionalistickým, většina evropských ústav ta-
kový článek obsahuje.27 Kromě toho by ústavní článek mohl do budoucna zamezit
dalším snahám o prosazení jazykového zákona. To by bylo jistě žádoucí, neboť v pří-
ciálním jazykem stala lidová podoba řečtiny (dimotiki): ta byla právním aktem zavedena
do škol. Tím oficiálně skončilo dlouhotrvající období řecké diglosie. V 80. letech pak vyšly
další zákony, které upevnily pozici dimotiki ve státní správě.
26 Albánie, Andorra, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Island, Lichtenštejnsko,
Makedonie, Moldavsko, Monako, Norsko, Rusko, San Marino, Srbsko, Švýcarsko, Ukraji-
na. Do výčtu nezahrnujeme Velkou Británii (nemá ústavu) a městský stát Vatikán (i zde
ovšem jazyková reglementace existuje, např. v Římské kurii je úředním jazykem latina).
27 Přijetí ústavního článku podporoval i Stich (1999: 11): „Bude-li se měnit ústava, a zdá se,
že bude, je na místě využít toho a vtělit do ní, že státním jazykem (v prvé řadě ve smyslu
symbolicko-reprezentativním) je v České republice čeština.“ V nedávné době se pro při-
jetí ústavního článku vyslovil i Aleš Gerloch, teoretik práva a kandidát do Senátu ČR (viz
článek uveřejněný 8. srpna 2018 v iDNES; <https://zpravy.idnes.cz/volby-senat-kandida-
ti-ales-gerloch-ustava-praha-12-metro-d-pkh-/domaci.aspx?c=A180803_150717_doma-
ci_bja>). Jak Stich, tak Gerloch hovoří o státním jazyce, podle našeho názoru by však ob-
čanskému principu naší ústavy lépe vyhovoval termín úřední jazyk. Vycházíme přitom ze

padě jazykového zákona nelze nedemokratické či nacionalistické záměry vyloučit.28

Je však třeba vzít v úvahu, že změna ústavy je vždy výsledkem politického rozhod-
OPEN nutí. Proto se s touto možností musí zacházet velmi odpovědně. Společenskému vý-
voji by jistě neprospělo, kdyby se jedna, byť racionální změna ústavy stala pouhým
ACCESS
předstupněm dalších, již zcela účelových ústavních změn.
BIBLIOGRAFIE
Broz, J. — Chmel, J. (2016): Pohled za oponu: Marvan, J. (2015): 400. výročí „Zákona na
studie o vzniku Ústavy České republiky ochranu češtiny“ (1615) — jubileum spojující,
a o kontextu její interpretace. Vyd. 1. Praha: in: Přednášky z 58. běhu LŠSS, Praha: UK,
Leges. s. 9–18.
Budinský, L. (1999): Jazykový zákon má (1992): Návrh poslanců Levého bloku v České
burcovat, tvrdí jeho levicoví autoři, Lidové národní radě. Ústava České republiky, Haló
noviny 12. 207, 6, s. 3. noviny 2. 252, 26. října 1992, s. 1–4.
Dinka, P. (2009): Zápasy o slovenčinu — pravda Nejedlý, P. (2008): Je čeština jako menší jazyk
a lži: novela jazykového zákona. Bratislava: v ohrožení? (Pohled očima historika jazyka),
Vydavateľstvo SSS. Naše řeč 91. 5, s. 225–234.
Gladkova, H. — Vačkova, K. (2013) eds.: Jazykové Nekvapil, J. a kol. (2009): Mnohojazyčnost
právo a slovanské jazyky. Praha: FF UK. v České republice: základní informace. Praha:
Hasil, J. (2016): Čeština a legislativa, in: Nakladatelství Lidové noviny.
Přednášky z 59. běhu LŠSS, Praha: UK, s. 9–18. Sloboda, M. (2016): Úřední jazyk, in Karlík, P. —
Jičínský, Z. — Mikule, V. (2005): Návrh Nekula, M. — Plesklová, J. (eds.): Nový
Ústavy ČR, který podali poslanci ČSSD encyklopedický slovník češtiny, Praha: Lidové
19. 11. 1992 ČNR. Právněhistorické studie, 37, noviny, s. 1934–1935.
s. 225–272. Stich, A. (1995): Existuje u nás pocit ohrožení
Kandalec, P. (2018): Naturalizace v České republice. jazyka? Naše řeč 78. 2, s. 61–73.
Praha: Wolters Kluwer. Stich, A. (1999): Šlechetné bouchnutí do stolu
Klíma, K. a kol. (2009): Komentář k Ústavě čili Jazykový zákon, Lidové noviny 12. 219,
a Listině. Vyd. 2., rozšířené. Plzeň: Aleš Čeněk. 20. září 1999, s. 11.
Kraus, J. (2008): Úloha národního jazyka Uličný, O. (1999): Zákon na ochranu češtiny je
v informační společnosti, in: Kuklík, J. (ed.), zbytečný, Lidové noviny 12. 207, 6. září 1999,
Přednášky z 51. běhu LŠSS, Praha: UK, s. 9–15. s. 1 a 3.
Křepelka, F. (2007): Mnohojazyčnost Evropské Velčovský, V. (2015): Pokusy o zavedení
unie a její důsledky pro českou právní praxi. Brno: jazykového zákona v České republice, Nová
Masarykova univerzita. čeština doma a ve světě 4. 1, s. 41–49.
Slobodovy definice, podle níž lze státní jazyk chápat jako „úřední jazyk v nacionalistickém
pojetí“. (Sloboda 2016: 1934)
28 Proto jazykový zákon nepovažujeme za dobré řešení. Existuje samozřejmě i opačný názor,
např. Hasil 2016: 17.

Mezikulturní komunikace:
Rusové v porovnání s Čechy1 OPEN
ACCESS
Ludmila Stěpanova
ABSTRAKT:
Článek se věnuje problémům mezikulturní komunikace. Úspěch v kontaktech s cizími národy je za-
ložen na znalostech jejich mentality a tradic. Autorka uvádí příklady neúspěšných kontaktů před-
stavitelů různých národů. Článek popisuje povahu Rusů v porovnání s Čechy prizmatem čtyř krité-
rií vypracovaných G. Hofstedem. Podle autorčina názoru se ruská mentalita v současné době mění.
KLÍČOVÁ SLOVA:
mezikulturní komunikace, Rusové, Češi, tradice, cizinci, distance moci, individualismus — kolek-
tivismus, mužský — ženský, vyhýbání se neurčitosti (vysoké / nízké), vysoký / nízký kontext ko-
munikace
ABSTRACT:
The paper presents the problems of intercultural communication between Russian and Czech peo-
ple. Success in contacts between two members of foreign nations is based on the knowledge of the
other’s mentality and traditions. The author describes some examples of unsuccessful contacts be-
tween representatives of the two nations. The author of the paper analyses the character of the Rus-
sian people within the frame of four criteria identified by G. Hofstede.
KEYWORDS:
intercultural communication, Russians, traditions, foreigners, successful contacts and business,
power distance, individualism — collectivism, masculinity — femininity, uncertainty avoidance
(high / low), high / low context communication
1. Mezikulturní komunikace jako teoretická disciplína se objevila koncem 70. let

20. století jako reakce na požadavky nové sjednocené Evropy a globalizace světa. Dnes
se mezikulturní komunikace vyučuje ve většině univerzit v USA a v Evropě. Také
v Rusku bylo na Moskevské státní univerzitě v r. 1992 zřízeno Centrum výzkumu vzá-
jemného ovlivňování (činnosti) kultur, které zaměstnává odborníky z oblasti lingvis-
tiky, historie, literatury, psychologie a sociologie. Od r. 1994 na Moskevské univerzitě
každoročně probíhá vědecká konference Rusko a Západ: dialog kultur, jsou vydávány
sborníky a monografie, konají se obhajoby doktorských a habilitačních prací. Katedry
interkulturní komunikace působí také na univerzitách v Petrohradu, Tveru, Voro-
něži, Volgogradu aj. (Průcha 2010: 28).
1 Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vy-
sokoškolský výzkum udělené roku 2016 Univerzitě Palackého v Olomouci Minister-
stvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Tato publikace vznikla v rámci projektu
IGA_FF_2016_025.

Důležitá úloha výzkumu v oblasti mezikulturní komunikace se přiznává také

v České republice, české univerzity zahrnují tento předmět do svých programů či se
OPEN konají vědecké konference.
Dříve základy znalostí o kultuře a zvycích určité země studovali pouze diplomaté,
ACCESS
kteří tam jeli pracovat. Nyní takové znalosti potřebují i představitelé jiných profesí,
například obchodníci, ekonomové, učitelé. Také studenti cizích jazyků by měli znát
nejenom gramatiku a lexikum, ale měli by také vědět o specifických rysech národní
kultury studovaného jazyka.
Mezikulturní (interkulturní) komunikace je „termín označující procesy inter-
akce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komuni-
kujícími partnery příslušníci jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů,
rasových či náboženských společenství. Tato komunikace je determinována spe-
cifičnostmi jazyků, kultur, mentalit a hodnotových systémů komunikujících part-
nerů“ (Průcha 2010: 16). V zemích západní Evropy, USA a Ruska jsou organizovány
pravidelné kurzy a školení. Jejichž cíl spočívá v tom, aby naučili své posluchače
empatii, otevřenosti vůči cizím národům, naučili je vzdát se etnocentrického cho-
vání a pozorovat odlišnosti mezi vlastní a jinou kulturou, nikoho neodsuzovat, ale
chápat.
V odborné literatuře jsou často uváděny příklady obchodních jednání, která
zkrachovala z důvodu neznalosti základů mezikulturní komunikace (viz např. Тер-
-Минасова 2000). Například při finsko-německém jednání dělali Finové dlouhé
pauzy v řeči a Němci to vnímali jako nezájem o předmět rozhovoru. Snahu Němců
urychlit jednání chápali Finové jako příznak neseriózního chování. Francouzi rádi
vedou nezávaznou konverzaci na začátku jednání, jiné národy to často považují za
lehkomyslné, jdou raději přímo k věci. Moderní příručky nedoporučují otevřít Ame-
ričance dveře nebo jí pomoct do kabátu, jinak by mohl být muž obviněn ze sexuálního
harašení. Malé zpoždění na návštěvu je v Rusku vnímáno jako znak úcty k hostite-
lům, u Němců je to naopak znak neúcty.
V kultuře každého národa existují určité etnokulturní stereotypy, tj. obecné
představy o povaze a chování jiných národů, např.: Rusové jsou pohostinní, Italové
jsou veselí, Němci jsou puntičkáři, Američané jsou vlastenci. V ruštině jsou známa
ustálená spojení: španělské vášně, německý pedantismus, francouzská galantnost, čín-
ské ceremonie aj. Tyto stereotypy se často odrážejí v tzv. mezinárodních anekdo-
tách založených na chování představitelů různých národů. Například v ruských
mezinárodních anekdotách vystupují Angličané jako velmi precizní, kožení, má-
lomluvní, pragmatičtí, zdrženliví lidé, kteří mají rádi doutníky, whisky a koně.
Němci zde jsou praktičtí, disciplinovaní, pořádkumilovní a trochu omezení. Fran-
couzi z anekdot jsou lehkomyslní, pohodoví, myslí jen na ženy, víno a dobré jídlo.
Američané jsou bohatí, sebejistí, mají přepychové vozy. Rusové jsou bujaří, leh-
komyslní, otevření, nekulturní, mají rádi vodku a rádi se perou (Тер-Минасова
2000: 91).
2. Jak lze poznat kulturu cizího národa? Ter-Minasova (2000) si myslí, že v tomto
poznání nám poskytne pomoc několik zdrojů: folklor národa, jeho kolektivní tvoři-
vost předávaná z generace na generaci; jeho krásná literatura, která zachycuje vidění
světa autora i jeho národa; mezinárodní anekdoty, které jsou založeny na stereoty-

ludmila stěpanova23
pech odrážejících vlastnosti národa; a nakonec národní jazyk: „Язык и отражает,

и формирует характер своего носителя, это самый объективный показатель на-
родного характера“ (Item: 97–98). OPEN
Určité — i když ne vždy objektivní — znalosti lze také získat z knížek kapesního
ACCESS
formátu Xenophobe’s Guide (Průvodce xenofoba). Tyto publikace pochází ze série vy-
dávané ve Velké Británii a zábavnou formou vypráví o povaze a obyčejích, tradicích
a životě různých národů. Také v Rusku začali vydávat podobné knížky, které se jme-
nují Внимание, иностранцы! Эти странные… (např. Жельвис 2002). V České re-
publice byla vydána řada překladů těchto knih z angličtiny, např.: Italové: xenofobní
průvodce, Češi: xenofobní průvodce, Španělé: xenofobní průvodce apod. (Solly 2011;
Berka a kol. 2009; Launay 2011). Nehledě na pochopitelný autorský subjektivismus je
v těchto publikacích poměrně velký podíl pravdivých informací trefně zachycujících
specifické rysy té či oné národní kultury.
3. Každý člověk poznává svět svým, jen jemu vlastním způsobem. Osvojování
rodné kultury probíhá v raném věku podvědomě, prvky své vlastní kultury vnímá
člověk jako samozřejmé. Zajímavý příklad různého vidění světa uvádí holandský so-
ciolog Gert Hofstede. Během své cesty kolem světa si koupil tři mapy světa. Na první
mapě byla Evropa a Afrika v centru, Amerika na západě a Asie na východě. Na druhé,
koupené na Havaji, byl ve středu Tichý oceán, Asie a Afrika byly vlevo, malinká Ev-
ropa daleko v levém horním rohu a Amerika vpravo. Z hlediska obyvatel Havaje je
západ na východě a východ — na západě. Třetí mapa, koupená na Novém Zélandu, se
podobala druhé, ale byla obrácena vzhůru nohama — jih byl nahoře a sever — dole.
Tento příklad názorně ukazuje, že každý národ považuje svou zemi za střed země
a samotné termíny západ a východ nejsou absolutně správné, je to výsledek našeho
evropského vidění světa (Hofstede–Hofstede 2007: 11–12).
Ve své práci G. Hofstede analyzoval data získaná od více než 100 tisíc pracovníků
firmy IBM ve čtyřiceti zemích světa. Vyčlenil několik důležitých kritérií popisu kul-
tury, které odrážejí historické, politické, sociální a ekonomické podmínky rozvoje
určitého národa a které umožní poměrně objektivní určení charakteristiky kultury
různých národů ve srovnatelných termínech. V knize Kultury a organizace: Software
lidské mysli. Spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití, kterou napsal spolu se
synem, k těmto kritériím patří:
— velké rozpětí moci versus malé rozpětí moci;

— individualismus versus kolektivismus;
— maskulinita versus femininita;
— vysoká míra vyhýbání se nejistotě versus nízká míra vyhýbání se nejistotě.
Později byl seznam rozšířen o pátou dimenzi: krátkodobá versus dlouhodobá orien-
tace, té se ale v této studii zatím věnovat nebudeme.
4. Dále se pokusíme analyzovat povahu a mentalitu Rusů a Čechů z hlediska čtyř
kritérií podle G. Hofstedeho.

1) VZTAH K MOCI
OPEN V tabulce vztahu k moci vypracované autorem se Rusko nachází mezi zeměmi s nej-
vyšším kvantitativním indexem. To znamená, že většina pracovníků ruských po-
ACCESS
boček ve výzkumu uvedla, že podřízení se bojí projevit svůj nesouhlas se stanovis-

kem s vedením a že jejich vedoucí je autokratický. To členové institucí a organizací
v této zemi očekávají a akceptují, že moc nebude rozdělena vyváženě. Z výše uvede-
ného vyplývají tyto způsoby chování v rodině a práci: lidé, kteří nemají moc, jsou zá-
vislí na mocných; projevuje se tendence k centralizaci; pracovníci neprojevují inici-
ativu, ale očekávají rozkazy; ideální vedoucí — benevolentní autokrat, „hodný otec“
(Гришаева, Цурикова 2007: 42–43).
Pravdivost tohoto závěru potvrzují také další badatelé. Například Sergejeva (2005:
162–163) píše, že pro ruského člověka je příznačný strach ze státu, od nejstarších dob
byl stát vnímán jako car a Bůh, jako nejvyšší soudce a současně jako patron a ochránce.
Výzkum G. Hofstedeho byl proveden i v bývalém Československu. Tehdy získal tento
stát ještě vyšší kvantitativní index než Rusko. Nyní se samozřejmě mnohé změnilo,
mladá generace se už nebojí vlastních rozhodnutí, vztah k moci doznal velké změny.
2) INDIVIDUALISMUS — KOLEKTIVISMUS
V tabulkách G. Hofstedeho pól individualismu zaujímá USA, pól kolektivismu země

Jižní Ameriky. Rusko se nachází někde uprostřed ale následuje až po všech západo-
evropských státech, to jest ve vztahu k evropským státům je kolektivistickou zemí
(Hofstede–Hofstede 2007: 68). Kolektivismus v Rusku je silnější než v České repub-
lice. To znamená, že socializace probíhá ve velkých rodinách nebo skupinách, děti se
učí myslet z pozice „my“, porušení společných pravidel se odsuzuje, kolektivní zájmy
dominují individuálním, stát hraje hlavní úlohu atd.
Kolektivismus je povahový rys, který zmiňují všichni autoři knih o ruské po-
vaze, uvádějíce četná ruská přísloví o nutnosti držet spolu: Доброе братство дороже
богатства (Dobré bratrství je dražší než bohatství); Не имей сто рублей, а имей сто
друзей (Neměj sto rublů, ale měj sto přátel); Один в поле не воин (Sám člověk nic ne-
zmůže); На миру и смерть красна (Když člověk není sám, ani smrt ho nestraší) aj.
Rusové se rádi scházejí, radí se s jinými, veškeré činy podnikají s ohledem na názor
ostatních lidí: А что люди скажут?( Ale co řeknou ostatní?) Kolektivismus, který Ru-
sové zdědili z pohanských dob, předpokládá podřízení osobních zájmů společným.
Nová doba, v níž žijeme, vyžaduje iniciativu, schopnost se samostatně rozhodovat,
určitou míru individualismu, proto oblastí, kde nastanou největší změny, bude
zřejmě právě kolektivismus.
3) MASKULINITA — FEMININITA
V této tabulce se Rusko nachází mezi femininními zeměmi, jako je Švédsko, Norsko,
Holandsko aj., Česká republika je bližší Německu. Femininita se vyjadřuje v násle-

dujících rysech: dominující hodnoty — péče o bližní a ochrana duchovních hodnot;

skromnost; soucit se slabými; jsou zdůrazňovány spravedlnost, solidarita a kvalita
mezilidských vztahů aj. OPEN
Průzkumy veřejného mínění svědčí o tom, že nejdůležitější úlohu v životě součas-

ACCESS
ných Rusů hraje zdraví a rodina (79,9 %), přátelé (74,4 %), po nich následují spolupra-
covníci a kamarádi ze školy (51,3 %) a lidé stejného smýšlení (52,9 %). Takoví činitelé
jako národnost, politické názory, bohatství hrají mnohem menší roli: pouze 25–40 %
respondentů k těmto faktorům přihlíží (Сергеева 2005: 230). Bohatší ruští podnika-
telé ale mají jinou hierarchii hodnot: nejdůležitější místo u nich zaujímá svoboda, ma-
jetek, prosperita, stabilita a bohatství, spravedlnost a duchovnost mají menší váhu.
4) MÍRA VYHÝBÁNÍ SE NEJISTOTĚ
Zde je Rusko mezi zeměmi, jako Řecko, Japonsko, Portugalsko aj., které se nacházejí
na opačném pólu, než je USA (Hofstede–Hofstede 2007: 132). Rusko má vysokou míru
vyhýbání se nejistotě. To znamená, že přísná pravidla pro děti, co je nečisté a co je
tabu; emocionální potřeba pravidel a norem; odsuzování způsobů chování, které se
liší od normy; negativní vztah občanů ke státním a veřejným institucím; fundamen-
talismus a netolerantnost.
Během přestavby a po ní vnímali občané stát velmi negativně, teď je na stát nahlí-
ženo jako na organizující a kontrolující instituci, jejíž existence je nezbytná. Většina
respondentů (37 %) podporuje ideu „smíšené ekonomiky se silným státním sekto-
rem“, za ideální je považován „sociální stát“ (Сергеева 2005: 241).
Vysoká míra vyhýbání se nejistotě je charakterizována větší emocionálností lidí,
jejich výraznějším chováním (Hofstede–Hofstede 2007: 134). To platí i pro Rusko: Ru-
sové potřebují, aby svět byl předvídatelný a srozumitelný, potřebují vzájemné porozu-
mění s jinými lidmi, empatii, přátele. Ruská řeč je emocionální. Ruské intonační kon-
strukce jsou nesmírně těžké pro cizince, jejichž šíře hlasové oscilace není tak velká.
Češi nemají tak vysokou míru vyhýbání se nejistotě. Jsou vyrovnanější, sebejis-
tější. Na prvním místě mají užší rodinu. Rádi relaxují a cítí se v pohodě. Tolerují my-
šlenky, které jsou odlišné, a rádi stimulují inovace.
Musíme mít ovšem na paměti, že národní mentalita není něčím neměnným, i když
její proměny probíhají velmi pomalu, v období života několika generací. Slovanské
národy se teď nacházejí pod silným vlivem západoevropské a americké kultury,
a proto se mění i některé rysy chování představitelů jednotlivých národů. Například
podnikatelé si osvojili způsoby chování v byznysu, lidé mění svůj vztah k penězům,
otevřené hranice umožňují cestování apod.
5) NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Odborníci na komunikaci tvrdí, že průměrný člověk vyjadřuje slovy ne více než 35

procent informace. Zbytek připadá na neverbální akty, které napomáhají pochopení
vyslovených myšlenek. Efektivita komunikačních kontaktů není podmíněna pouze

znalostí slov a jejich významů, nýbrž také schopností správně interpretovat never-
bální signály, tj. mimiku, gesta, pohyby těla, pózu (držení těla), vzdálenost, tempo,
OPEN zbarvení řeči atd. Za každým z těchto symbolů a znaků je rozsáhlá kulturní infor-
mace, jasná a srozumitelná každému z příslušníků daného národa. Neverbální ko-
ACCESS
munikace je analogový proces, který má mnoho vrstev a který probíhá většinou

podvědomě. Neverbální komunikaci se děti učí od narození v rodině, pozorováním
a kopírováním, spontánně. Tyto znalosti pak uplatňují po celý svůj život, aniž by si
to uvědomovaly. Neverbální chování nelze ovlivnit (nebo jen velmi obtížně), neboť se
nachází v našem podvědomí.
Množství a intenzita používání mimoslovních projevů se u různých národů liší.
Obecně se má za to, že severské národy jsou v jejich užívání zdrženlivější, jižní na-
opak aktivnější. Příslušník cizího národa má vžity jiné znaky neverbální komuni-
kace, a pokud se tomuto tématu nevěnoval odborně, stěží rozpozná cizí komunikační
signály, a nemůže je proto správně hodnotit. Může dojít dokonce ke komunikačnímu
šoku, kdy v důsledku nepochopení neverbálního chování si budeme myslet o před-
stavitelích cizího národa, že jsou nekulturní, nevzdělaní, anebo že se k nám chovají
povýšeně. Právě předcházení tomuto šoku mají sloužit nejnovější studie o mezikul-
turní komunikaci.
Ruští a čeští profesoři jsou např. šokováni, když němečtí studenti po jejich před-
nášce vyjadřují svou spokojenost s přednáškou klepáním kloubů prstů o stůl —
v ruské tradici klepání o dřevo znamená vyjádření negativního vztahu k člověku (je
tupý jako pařez); Američané hvízdají v divadle, když se jim výkon herců líbí — u Rusů
hvízdání znamená „ostuda, špatné“, existuje výraz освистать кого — vypískat ně-
koho. Japonec považuje upřený pohled na něho za projev nevychovanosti, Arab na-
opak za nevychovanost a pohrdání považuje uhýbání pohledem atd.
V Rusku se cizinci často pohoršují nad tím, že se Rusové málo usmívají, při roz-
hovoru k nim příliš blízko přistupují, dotýkají se jich, všude chodí pozdě apod. V této
studii některé z těchto neverbálních znaků rozebereme.
Problémy neverbální komunikace, stejně jako komunikace obecně nejsou v sou-
časné době dostatečně rozpracovány, existuje pouze několik studií, které jim věnují
určitou pozornost. Není shoda ani v pojetí neverbální komunikace a v termínech
v této oblasti. Např. E. Lotko rozlišuje šest druhů mimoslovního sdělování: proxemika
(blízkost), haptika (tělesný kontakt), posturika (poloha), kinezika (pohyb), mimika
a pohledy (Lotko 1997: 70), G. Maletzke uvádí podrobnější třídění: kinezika (řeč těla),
proxemika (prostor, distance), úhel pohledu (úhel pohledu na jinou osobu), vnější
vjem osoby (oblečení, šperky), držení těla, stání, pohyb hlavy, výraz obličeje (mi-
mika), gestika, kontakt pohledem, paralingvistika (Maletzke 1996: 76).
Podívejme se teď na nejvýraznější rysy ruské a české neverbální komunikace, pře-
devším na ty, které jsou pro tyto národy specifické (musíme ovšem podotknout, že
každý člověk má své individuální rysy neverbální komunikace, které závisí na jeho
psychologii, věku, pohlaví, postavení ve společnosti apod., mluvíme-li tedy o ruské
neverbální komunikaci, máme na mysli neverbální chování většiny národa ve stan-
dardních situacích).
1. Mimika. Díky upřímnému charakteru ruské komunikace lze poznat podle
tváře člověka jeho náladu a vztah k partnerovi. Rusové se sice snaží skrýt špatnou

náladu, ale to se jim málokdy daří. Radost a štěstí vyjadřují rádi. L. Brosnahan uvádí
výsledky průzkumu, které dokazují, že se Rusové červenají a blednou častěji než
např. Angličané. OPEN
Ruský úsměv, a přesněji absence úsměvu, vyvolává snad největší údiv cizinců.
ACCESS
Rusové, které potkávají v ulicích, jim připadají zamračení a nevrlí. Prochorov a Stěr-
nin popisují 15 specifických rysů ruského úsměvu a tvrdí, že u Rusů plní úsměv jiné
funkce než např. v západní Evropě. U Evropanů (také u Čechů) plní úsměv zdvoři-
lostní funkci: usmívají se, když se potkají, když se setkají očima, když jeden pustí dru-
hého do dveří, když chtějí někoho povzbudit, podpořit. U Rusů tato funkce úsměvu
neexistuje. Úsměv vyjadřuje pouze radost a osobní sympatii (to se také samozřejmě
mění, i ruské prodavačky se teď učí usmívat na zákazníky). Navíc Rusové záporně
hodnotí příliš široký (americký) úsměv, považují takového člověka za neupřímného,
podezřelého. Na neznámé lidi se Rusové neusmívají. Rus se může zeptat člověka,
který se na něho usmál: Copak my se známe? Úsměv na neznámého muže ze strany
dívky je považován za sexuální výzvu.
Existuje celá řada rčení, která poukazují na nevhodnost častých úsměvů: Делу
время, потехе час (Nejdřív práce, potom zábava); Шутка до добра не доводит (Zby-
tečné vtipkování nemůže skončit dobře); И смех наводит на грех (Sranda může skon-
čit špatně) aj.
Typická mimická maska Rusa je tedy klidný (někdy ustaraný), neusmívající se ob-
ličej. V kruhu přátel se Rusové samozřejmě rádi smějí a rádi se baví. Češi se usmívají
obecně více, jejich výraz obličeje je uvolněnější.
Prochorov a Stěrnin vysvětlují absenci úsměvů u Rusů právě jejich upřímností,
protože Rusové považují za pokrytectví usmívat se jen ze zdvořilosti, když jim není
do smíchu. Ustaraný výraz považují tito autoři za odraz těžkého života ruského ná-
roda. Protože ale stejné rysy měli i bohatí lidé, myslíme si, že tato otázka ještě není
věrohodně vysvětlena (Прохоров, Стернин 2006: 154).
2. Proxemika (termín amerického psychologa E. Halla) — využití prostoru (vzdá-
lenosti) při komunikaci. Každý člověk považuje prostor kolem sebe za svou osobní
zónu a porušení hranic této zóny považuje za nepřátelský čin. Studie dokonce uká-
zaly, že pokud přistoupí někdo k člověku příliš blízko, začínají se vylučovat hormony
stresu, které mají pomoct člověku bojovat nebo utéct. Rozlišuje se intimní, osobní,
sociální a veřejná zóna. Nejdůležitější je osobní zóna, v níž probíhají veškeré komu-
nikační kontakty člověka. Obvykle se uvádí 45–120 cm, ovšem u jednotlivých národů
je tato vzdálenost také různá. Brosnahan např. uvádí, že osobní zóna pro Angličany
činí 45–120 cm, ale pro Rusy 15–25 cm. Stejnou vzdálenost popisuje také Monahan jako
normální a přirozenou pro Rusy (Brosnahan 1998: 76).
O různé akceptovatelné vzdálenosti mezi osobami svědčí i to, že Rusové se při
setkání vyhýbají jeden druhému, když mezi nimi zbývá 1,5–2 metry (Angličané —
3–4 metry). Rusové, kteří se ptají na cestu, mohou přistoupit k cizímu člověku na
vzdálenost menší než 25 cm, ze strany ženy se to u některých národů považuje za
snahu navázat známost. U Čechů je přípustná vzdálenost mezi osobami větší, proto
rozhovor Rusa s Čechem někdy vypadá jako svérázný tanec: Čech se necítí komfortně
a ustupuje dozadu a Rus podvědomě zase přistupuje blíž. Tento rys vysvětlují vědci
ruským kolektivismem, zvykem žít ve velkých komunitách.

3. Haptika (tělesný kontakt). Tělesné kontakty se dělí obvykle na: profesní (dok-
tor — pacient); rituální (diplomatické polibky, objímání se); přátelské; milenecké.
OPEN Z hlediska haptiky se národní kultury od sebe výrazně liší — jedny kultury přátel-
ský tělesný kontakt téměř nepřipouštějí (např. obyvatelé severní Evropy a Japonci),
ACCESS
jiné (např. Italové, Arabové, Židé) ho naopak používají v hojné míře. Liší se to samo-
zřejmě i individuálně.
Ruská kultura tělesný kontakt připouští často. Muži si často podávají ruce, a to
nejen v oficiální situaci. Podání ruky je prostředkem uvítání, při tom se nemusí zdra-
vit (slovy), je také delší a výraznější než v západní Evropě. Americký student tak for-
muloval pravidla podávání si ruky takto: „V Rusku musíš podat ruku každému muži,
kterého jsi neviděl dvě hodiny“ (Прохоров, Стернин 2006: 18).
Ženy se při setkání líbají, ale objímají a líbají se i muži, blízcí přátelé. V české kul-
tuře si muži také podávají ruce, ale na uvítanou se muži a ženy líbají méně. Zvykem je
polibek na obě tváře, v současném Rusku — jen jeden polibek na tvář, trojitý polibek
je dávnou minulostí.
L. Brosnahan uvádí výsledky pozorování různých národů v restauraci: Porto-
ričané se dotkli jeden druhého 180krát za hodinu, Francouzi — 110krát, Angličané
ani jednou. Rusové jsou podle něho někde uprostřed mezi Francouzi a Portoričany
(Brosnahan 1998: 11).
Podle Němců a Angličanů se Rusové příliš mnoho objímají a líbají, podle Španělů
a Italů příliš málo.
Při chůzi jsou Rusové blízko u sebe, v dopravě klidně snáší doteky v oblasti trupu,
ale nesnášejí doteky rukou. Např. razit si v davu cestu pomocí rukou se považuje za
neslušné, je zvykem si pomáhat rameny.
Při rozhovoru se přátelé často letmo dotýkají paže nebo oděvu partnera, to vyja-
dřuje jejich sympatii. Češi se dotýkají jeden druhého podstatně méně. Rusové jsou
zvyklí na „tlačenici“, nebojí se jí a nevyhýbají se jí. Rádi se spolu scházejí, mají rádi
velké množství lidí, to v nich vzbuzuje sváteční pocit. V tom se také projevuje jejich
kolektivismus.
4. Chronemika — vztah k času. Rozlišují se dva modely využívání času: mono-
chronní a polychronní. Monochronní si můžeme představit v podobě cesty nebo
stuhy, kterou člověk dělí na segmenty, a vykonává postupně jednotlivé práce v kaž-
dém segmentu. Také odděluje od sebe práci a zábavu.
Polychronní model nemá dělení na segmenty, lidé současně dělají několik prací
a mohou se k nim vracet ve spirálách. Nejvýraznějším příkladem jsou národy, které
vůbec nemají slova pro vyjádření času (např. severoameričtí indiáni). V monochron-
ním modelu se čas měří přesně, v polychronním přibližně.
Polychronní model přesně vyjadřuje vztah Rusů k času — Rusové nedělí čas na
segmenty, mají pocit, že čas jim neuteče (čas je pro ně spirála nebo kruh), jsou ne-
dochvilní, nikam nespěchají, ruská „минуточка“ („vteřinka“) může trvat půlhodiny
i déle, slíbí, že něco udělají dnes, ale udělají to až za měsíc apod. Ruský jazyk obsahuje
velké množství výrazů označujících přibližný čas — встретимся часа в два, недельки
через три (sejdeme se kolem druhé hodiny, přibližně za tři týdny) aj. Někteří bada-
telé to vysvětlují obrovským ruským územím, všude bylo daleko, nikam se člověk
nedostal rychle, musel být trpělivý; na druhou stranu ale i nepřítel, který se ukázal

na obzoru, k vám dojel až za tři dny… Rusové se často ohlížejí na minulost, ale bojí se
přesně plánovat budoucnost, v tom se projevují i rysy ruského fatalismu vysvětlova-
ného těžkým životem v této zemi. Srov. ruská rčení: наперед не загадывай (napřed OPEN
neplánuj); от сумы да от тюрьмы на зарекайся (před osudem neutečeš); скажи гоп,

ACCESS
когда перепрыгнешь (neříkej hop, dokud nepřeskočíš) aj.

Sergejeva (2005: 187) tvrdí, že představa Rusů o čase je obsažena už v samotném
slovu время, staroslovanské veremja*, které má stejný kořen jako веретено (vřeteno)
a вертеть (vrtět). Samotný pojem času je podle ní spojen s opakováním, cykličností.
Na rozdíl např. od něm. Zeit, derivátu slovesa ziehen — táhnout, německý obraz času
je spojen s linií.
V mezikulturní komunikaci je důležité znát toto ruské specifikum a správně plá-
novat pracovní jednání. V každodenním styku je zase třeba si uvědomit, že jste-li po-
zváni na návštěvu k Rusům, nikdy nesmíte přijít včas (nebo — nedej pánbůh dříve!),
to se považuje za porušení etikety, za neúctu k hostitelům (protože hostitelka jako
vždy nechala vše na poslední chvíli a ještě není připravena), za vhodné se považuje
zpoždění o 15–30 minut.
Ve vztahu k času patří Češi k typickým Evropanům, jsou dochvilní, šetří svůj čas
a čas jiných, pečlivě si plánují svůj den. Nejhorší, co může udělat ruský obchodní
partner, je opozdit se na jednání.
V této studii jsme se snažili přiblížit povahu Rusů v porovnání s Čechy prizmatem
čtyř kritérií vypracovaných G. Hofstedem. Analýza ukázala, že povaha a mentalita
srovnávaných národů je odlišná. Z hlediska vztahu k moci je v Rusku moc rozdělena
nerovnoměrně, vedení je autokratické, v Česku je demokratičtější. Z hlediska indi-
vidualismu a kolektivismu je kolektivismus v Rusku silnější než v České republice.
Z hlediska maskulinity a femininity je Rusko femininní země (ochrana duchovních
hodnot, skromnost, soucit se slabými), Česko je posunuto blíž k maskulinním zemím
orientovaným na úspěch. Rusko má vysokou míru vyhýbání se nejistotě, a tím je spo-
jena větší emocionálnost lidí, jejich výraznější chování. Češi jsou vyrovnanější a se-
bejistější. Také v oblasti neverbální komunikace jsou velké rozdíly: Rusové se méně
usmívají, při rozhovoru přistupují blíž, všude chodí pozdě aj. Češi připadají Rusům
chladní, odtažití. Snažili jsme se vysvětlit specifické rysy chování Rusů a Čechů, aby-
chom přispěli k lepšímu vzájemnému poznání těchto národu a jejich úspěšnější ko-
munikaci.
BIBLIOGRAFIE:
Berka, P. a kol. (2009): Češi: xenofobní průvodce. mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha:
Praha: XYZ. LINDE.
Bobákova, H.-L. (2004): Interkulturní Launay, D. (2011): Španělé: xenofobní průvodce.
komunikace, její význam, vývoj a další Praha: XYZ.
perspektivy. Opava: Slezská univerzita. Lotko, E. (1997): Kapitoly ze současné rétoriky.
Brosnahan, L. (1998): Russian and English Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého.
nonverbal communication. Moskva: Biblingua. Maletzke, G. (1996): Interkulturelle
Hofstede, G. — Hofstede, G. J. (2007): Kultury Kommunikation Westdeutscher. Opladen: Verlag
a organizace: Software lidské mysli. Spolupráce GmbH.

Průcha, J. (2010): Interkulturní komunikace. Прохоров, Ю. Е., Стернин, И. А. (2006):

Praha: Grada. Русские: коммуникативное поведение.
OPEN
Solly, M. (2011): Italové: xenofobní průvodce. Москва: Флинта; Наука, 18, 154.
ACCESS
Praha: XYZ. Сергеева, А. В. (2005): Русские: Стереотипы
Гришаева, Л. И., Цурикова, Л. В. (2007): поведения, традиции, ментальность. Москва:
Введение в теорию межкультруной Флинта; Наука, 162–163, 187, 230, 241.
коммуникации. Москва: Академия, 42–43. Тер-Минасова, С.Г. (2000): Язык
Жельвис, В. И. (2002): Эти странные русские. и межкультурная коммуникация. Москва:
Москва: Эгмонт Россия Лтд. Слово, 91.

Percepce gramatiky českého mluveného projevu
ruskojazyčných imigrantů rodilými mluvčími češtiny OPEN
ACCESS
Veronika Stranz-Nikitina
ABSTRAKT:
Článek je věnován problematice českého ústního projevu u ruskojazyčných cizinců. Zabývá se otáz-
kou, jak množství chyb (bez ohledu na jejich povahu) v ústním projevu ovlivňuje percepci tohoto
projevu rodilými mluvčími češtiny. V centru pozornosti stojí také, jak rodilí mluvčí češtiny obecně
vnímají chyby, které patří k různým morfologickým kategoriím, stejně jako vliv kvality, váhy a typu
chyb na percepci. Na jedné straně se zkoumá vztah mezi celkovým množstvím chyb a průměrným
hodnocením v perceptivním testu podle všech kritérií, na druhé straně vztah mezi celkovým množ-
stvím chyb a průměrným percepčním hodnocením morfologie a syntaxe pro každého jednotlivého
respondenta. Dále se tato studie snaží zjistit, vyskytují-li se typy chyb, kterých se v mluveném pro-
jevu dopouští většina respondentů (pokud se vůbec dopustili morfologických chyb) bez ohledu na
to, jak tyto projevy hodnotili rodilí mluvčí češtiny.
KLÍČOVÁ SLOVA:
percepce jazyka, morfologie, mluvený projev, český jazyk, ruský jazyk, rodilí mluvčí
ABSTRACT:
This article explores how the number of errors (notwithstanding the nature of errors) in the oral
language of Russian language native speakers influences the perception of their oral language by
Czech language native speakers. The focus is also on how Czech language native speakers gener-
ally perceive errors that belong to different morphological categories, as well as the influence of
the quality, weight and type of errors on their perception. On the one hand, the article explores the
relationship between all errors and the average perception mark on all the criteria of the test, and,
on the other hand, the relationship between all errors and the average perception mark of the mor-
phology and syntax for each individual respondent. This work also attempts to understand whether
there is a type of mistake that occurs in most individual respondents’ oral speech (where morpho-
logical errors occur altogether), notwithstanding how they were perceived by the Czech language
native speakers.
KEYWORDS:
perception of language, morphology, oral language, Czech language, Russian language native
speakers
V současné době se jako stále aktuálnější, především s ohledem na demografickou

situaci,1 jeví otázka, jak si rodilí mluvčí ruštiny osvojují český jazyk (dále ČJ). A to
jak z hlediska teoretického srovnávacího popisu, tak i z hlediska pedagogické praxe.
Cílem předkládaného článku je tedy přispět ke studiu dané problematiky a provést
1 Zatímco v roce 1994 mělo v ČR povolení k trvalému pobytu 3611 lidí s ruským občanstvím,
v lednu roku 2017 dosáhl počet občanů RF u nás už hodnoty 35987. Zdroj: MVČR.

stručné zmapování některých aspektů otázky, jak vnímají rodilí mluvčí češtiny2 gra-
matiku mluveného projevu, který pronášejí v češtině rodilí mluvčí ruštiny. Otázce
OPEN percepce mluveného projevu cizinců rodilými mluvčími bylo již věnováno množství
prací,3 ovšem dvojici český — ruský jazyk se tolik publikací nezabývá,4 obzvláště po-
ACCESS
kud se jedná o ruskojazyčné cizince v ČR.

Budeme se tedy dále snažit odpovědět na následující otázky:
— V jaké míře působí množství morfologických chyb v proudu řeči na percepci pro-
jevu rodilými mluvčími?
— Jaká je spojitost mezi výsledky perceptivního testu a reálným množstvím morfo-
logických chyb v transkriptech v různých morfologických kategoriích?
— V jakém poměru je průměrné perceptivní hodnocení analyzovaných úryvků
audiozáznamu podle všech kritérií a celkové množství chyb v transkriptech
na jedné straně a vztah mezi perceptivním ohodnocením morfologie a syntaxe
v analyzovaných úryvcích audiozáznamu a celkovým množstvím chyb na straně
druhé?
— Jak ovlivňuje typ chyb percepci řeči?
— Existují typy chyb, které se vyskytují ve většině transkriptů (obsahujících morfo-
logické chyby), aniž by to mělo vliv na ohodnocení projevu v perceptivním testu?
— Které z extralingvistických faktorů mají největší vliv na percepci řeči?
Jako materiál pro výzkum nám poslouží údaje získané z výsledků výzkumů v rámci
projektu Nabývání druhého jazyka u rodilých mluvčích ruštiny v českém prostředí ve
srovnání s německým (GAČR P406/12/J010). Pro náš výzkum použijeme data získaná
od 66 respondentů, ale s ohledem na objem těchto dat zde uvedeme pouze materiál
přímo využitý při psaní tohoto článku. Ještě jednou zdůrazněme, že tato studie, stejně
jako perceptivní test ležící v jejím základu, má pouze experimentální charakter, proto
nemůžeme mluvit o detailní, zevrubné analýze, ale spíše o náčrtu celkového obrazu,
který může sloužit jako podklad pro budoucí výzkum.
Materiál tvoří:
— Výsledky standardizovaného interview podle speciálně vypracované ankety. Ta

obsahuje 33 otázek vztahujících se ke třem okruhům: všeobecné informace o re-
spondentovi, jeho znalost českého jazyka a stupeň jeho integrace do české společ-
nosti (obsahuje informace o sociologických faktorech, které potenciálně mohou
mít vliv na osvojení druhého jazyka).
2 Výzkumu vnímání fonetické složky mluvené řeči ruskojazyčných cizinců v českém pro-
středí na tomtéž materiálu je věnována práce K. Romaševské a J. Veroňkové, viz Roma-
ševská–Veroňková 2016, výzkumu vlivu sociologických faktorů práce A. Suchánka, viz
Sukhanek 2016.
3 Viz např. Miller–Weinert 2009, Underhill 1991.
4 K nejnovějším pracím patří například výzkum písemného projevu ruskojazyčných cizin-
ců v češtině, viz Macurová 2014, nebo výzkum vlivu národnostních stereotypů na hodno-
cení projevu cizince, viz Hradilová 2016–2017.

veronika stranz-nikitina33
— Výsledky C-testu, které odrážejí všeobecnou jazykovou kompetenci responden-

tů.5 Test se skládá ze čtyř krátkých textů, ve kterých je vypuštěna druhá polovina
každého druhého slova, což dohromady dává 100 mezer (100 %). OPEN
— Výsledky gramatického testu obsahujícího 117 otázek v 12 morfologických a syn-

ACCESS
taktických kategoriích (alternace, životnost, rozdíl tvarů, délka samohlásek,

osobní zájmena, ostatní zájmena, slovesný vid, zvratná slovesa, slovesná spona,
slovosled, shoda, slovesné vazby).
— Analýza spontánního mluveného projevu byla u každého respondenta provedena
na úryvku řeči o délce 250—300 slov. Úryvek byl posléze transkribován rodilými
mluvčími češtiny na základě audiozáznamu pořízeného v ústní části výzkumu.
Audiozáznam byl nahrán po zhlédnutí němého filmu, jehož obsah měli respon-
denti převyprávět a poté o něm diskutovali se dvěma výzkumníky. V transkrip-
tech záznamů pořízených rodilými mluvčími s vysokoškolským filologickým
vzděláním byly vyznačeny fonetické, morfologické a syntaktické chyby. Kvanti-
tativní a kvalitativní vyhodnocení chyb jsme dále provedli manuálně.
— Výsledky perceptivního testování zmíněných audiozáznamů provedeného dvěma
rodilými mluvčími podle kritérií Společného evropského referenčního rámce
CEFR (používáme průměrné hodnoty). Kritéria: celkové hodnocení; koherence
(srozumitelnost, věcnost, účelnost, plynulost); slovní zásoba (správnost, vhodnost
vzhledem k situaci, vliv mateřštiny); gramatika; výslovnost. Audiozáznamy všech
respondentů hodnotili v průběhu experimentu rodilí mluvčí češtiny s filologic-
kým vzděláním, profesionální učitelé češtiny jako cizího jazyka. Tato skutečnost
samozřejmě ovlivnila výsledky hodnocení, jelikož školený recipient vnímá chyby
jinak než běžný uživatel jazyka.
Tento materiál samozřejmě nepředpokládá, že bychom aspirovali na vyvození uni-

verzálně platných závěrů, nicméně věříme, že naše experimentální zmapování situ-
ace může ukázat směr a posloužit jako východisko dalšího obšírnějšímu a komplex-
nějšímu výzkumu.
Začněme konstatováním, že i na základě našeho omezeného počtu dat můžeme
vysledovat souvislost mezi perceptivními ukazateli a reálnou chybovostí v transkrip-
tech mluveného projevu. Korelace mezi perceptivním hodnocením morfologie a syn-
taxe v analyzovaných úryvcích audiozáznamu a množstvím chyb v transkriptech do-
sahuje hodnoty –0,5. Při výpočtu korelačního koeficientu r (byl proveden v programu
Excel) byla zjišťována lineární závislost mezi dvěma řadami dat. To znamená souvis-
lost mezi výsledky perceptivního hodnocení jednotlivých nahrávek, konkrétně mor-
fosyntaktické komponenty projevu (hodnocení 1 až 5, přičemž 5 je nejlepší výsledek)
a absolutním množstvím morfologických chyb (bylo spočítáno manuálně v transkrip-
tech týchž nahrávek). Výsledná hodnota korelačního koeficientu r = –0,5 vypovídá
o existenci výrazné souvislosti mezi těmito hodnotami.
5 V tomto článku jsou jako respondenti označováni pouze rodilí mluvčí ruštiny, jejichž jazy-
kový projev v češtině je předmětem výzkumu. Rodilí mluvčí češtiny, kteří posuzovali ten-
to projev, jsou označováni jako hodnotitelé.

Na stejná data se můžeme podívat i z trochu jiného úhlu, jestliže rozdělíme re-
spondenty do skupin s ohledem na výsledek perceptivního testu. To znázorňuje ná-
OPEN sledující graf. Zde vidíme, jak velká je každá z těchto skupin ve vztahu k ostatním
a v jakém poměru je počet chyb objektivně zjištěných při transkripci (průměrný
ACCESS
a maximální pro každou skupinu) k výsledkům perceptivního testu.
60
50
40 24
12
30 22 Počet respondentů
1
Maximální počet chyb
20 18
12 20 Průměrný počet chyb
7
10 16
12 10 2
7,4
0 3 0,7
1 2 3 4 5
Hodnocení gramatické komponenty mluveného projevu (5 — nejlepší výsledek)
Graf 1 Souvislost mezi výsledky perceptivního testu (gramatika) a průměrným a maximálním množ-
stvím morfologických chyb v transkriptech mluveného projevu podle skupin s ohledem na velikost
skupiny
Je tedy zřejmé, že reálné množství morfologických chyb v mluveném projevu má sku-

tečně vliv na jeho percepci. Otázkou však zůstává, zda chyby, které patří do různých
morfologických kategorií, ovlivňují percepci stejně.—
Podívejme se, jaká je spojitost mezi výsledky perceptivního testu a reálným
množstvím morfologických chyb různé kategoriální příslušnosti, jež jsou zachyceny
v transkriptech V levém sloupci je perceptivní hodnocení gramatiky v audiozáznamu
od jedné do pěti, přičemž pět je nejlepší výsledek. Ve sloupcích podle jednotlivých
morfologických kategorií je uvedeno průměrné množství chyb v transkriptech6 re-
spondentů, kteří dostali toto (v prvním sloupci uvedené) ohodnocení. Nejhorší hod-
nocení (1) dostala pouze jedna respondentka, proto skupinu č. 1 nemůžeme považovat
za reprezentativní a z výpočtu korelace ji vypouštíme.
6 tj. počet chyb na jednoho respondenta v dané skupině vzhledem k celkovému objektivně

zjištěnému počtu chyb

Tabulka 1 Souvislost mezi výsledky perceptivního testu a reálným množstvím morfologických chyb
v transkriptech v různých morfologických kategoriích
Kategorie gramatického testu

OPEN
ACCESS
Rozdíl Osobní Ostatní Slovesný

Hodnocení Alternace Životnost
tvarů zájmena zájmena vid
1 3 1 7 0 0 1
2 0,5 0,7 4,5 1 2,8 0,5
3 0,4 1,4 3,2 0,3 1,6 0,3
4 0,1 0,5 1 0,2 0,9 0,1
5 0 0 0,4 0 0,2 0
Koeficient
korelace –0,9 –0,6 –0,9 –0,9 –0,9 –0,9
podle skupin
5
4,5
4
3,5
3
2,5
2
1,5
1
0,5
0
2 3 4 5
Životnost Rozdíl tvarů Osobní zájmena Ostatní zájmena Slovesný vid
Graf 2 Souvislost mezi výsledky perceptivního testu a reálným množstvím morfologických chyb
v transkriptech v jednotlivých morfologických kategoriích
Na grafu, stejně jako v tabulce, je jasně vidět, že samotné množství chyb ve všech
gramatických kategoriích mělo vliv na to, jak rodilí mluvčí hodnotili gramatiku mlu-
veného projevu; pouze jedna skupina respondentů se tomuto obrazu vymyká. Jsou
to respondenti, kteří se dopustili poměrně většího množství chyb v kategorii život-
nosti, a přesto dostali hodnocení 3. Vypovídá to za prvé o tom, že rodilí mluvčí mají
výrazný sklon hodnotit řeč jako celek, aniž by zaostřovali pozornost na jednotlivosti.
Tato skutečnost ještě jasněji dokládá fakt, že kdybychom provedli podobný výpočet
podle kategorií oproti průměrnému perceptivnímu hodnocení podle všech kritérií,
dostali bychom koeficient korelace r = 0,9 ve všech šesti případech, což znamená, že
na celkové hodnocení už nemá tato odchylka žádný vliv. Za druhé tento fakt vypovídá
o tom, že příbuznost jazyků zřejmě skutečně má specifický vliv na vnímání daného
konkrétního typu chyb.

Zajímavý je i ten fakt, že korelace mezi průměrným percepčním hodnocením podle

všech kritérií (celkové hodnocení; koherence [srozumitelnost, věcnost, účelnost, ply-
OPEN nulost]; slovní zásoba [správnost, vhodnost vzhledem ke kontextu a situaci, vliv ma-
teřštiny]; gramatika; výslovnost) analyzovaných úryvků audiozáznamů a množstvím
ACCESS
chyb v transkriptech se shoduje s korelací mezi hodnocením morfologie a syntaxe

v témže záznamu a množstvím chyb tamtéž, přičemž hodnota této korelace je –0,58.
12
10
8
Průměrné hodnocení podle všech
6 kategorií
Hodnocení gramatické složky
4
0
1 4 7 10 13 16 19 22 25 28 31 34 37 40 43 46 49 52 55 58 61 64
Graf 3 Souvislost mezi průměrným hodnocením podle všech kategorií a hodnocením gramatické
složky mluveného projevu v perceptivním testu
Tento výsledek potvrzuje předpoklad, že rodilí mluvčí zpravidla vnímají mluvu ci-
zinců jako celek, ne analyticky, ale holisticky, bez vymezování jednotlivých úrovní
jazyka. Ke stejným závěrům došli badatelé v průběhu tzv. Poděbradského experimen-
tu,7 během nějž 17 učitelů hodnotilo úryvek audiozáznamu čtyř našich respondentů,
a to nejprve globálně, a poté analyticky (kritéria: výslovnost, slovní zásoba, morfo-
logie, syntax). Tady korelace celkového hodnocení a hodnocení morfologie a syntaxe
mluveného projevu dosáhla neuvěřitelných 0,99 (tak vysoké číslo je zřejmě způso-
beno výběrem respondentů pro analýzu a jejich malým množstvím — my na základě
analýzy 66 případů přirozeně vidíme širší rozptyl). Základní tendence je ovšem
zřejmá: čím větší je reálný počet morfologických chyb v projevu, tím nižší je hodno-
cení gramatických kompetencí respondenta a, což je důležitější, tím je nižší hodno-
cení jeho ústního projevu jako celku.
Nicméně stupeň korelace průměrného hodnocení podle všech kategorií a hodno-
cení gramatických kompetencí v mluveném projevu vypovídá také o tom, že ačkoliv
množství chyb je samo o sobě důležité, není jediným kritériem pro hodnocení řeči
a zvláště její gramatické správnosti. Vraťme se tedy ke kvalitativnímu vyhodnocení
našeho materiálu z jiných úhlů pohledu, a to především k pokusu určit v hlavních
rysech váhu různých typů chyb a jejich salienci.
Abychom se názorně seznámili s některými aspekty vlivu gramatické správnosti
řeči na její vnímání rodilými mluvčími, charakterizujme si podrobněji transkripty
7 Podrobný popis pokusu provedl samotný autor, viz Macurová 2016.

záznamů tří respondentů. Ti se dopustili stejného množství morfologických chyb

v mluveném projevu, ale dostali různé hodnocení (2,3,4) v perceptivním testu. V zá-
vorce uveďme, že se jedná o příklad, avšak stejné tendence jsme vypozorovali i na OPEN
materiálu ostatních transkriptů.

ACCESS
Tabulka 2 Charakteristika výsledků testování tří respondentů, kteří se dopustili stejného množství
chyb v úryvku transkriptu mluveného projevu a dostali různé hodnocení v perceptivním testu
Kód Procento Procento Průměrné hodno- Hodnoce- Množství

respon- úspěšnosti úspěšnosti cení podle všech ní gramatiky morfologic-
denta v C-testu v gramatic- kategorií v per- v perceptiv- kých chyb
kém testu ceptivním testu ním testu v transkriptu
PM39 72 79,5 4,25 4 16
PM38 54 59,8 3,25 3 16
PM40 42 39,3 2,5 2 16
Je tu zřetelně vidět, že hodnocení v perceptivním testu má jasnou souvztažnost s vý-

sledky gramatického testu a testu na všeobecnou kompetenci, pro rodilé mluvčí při
hodnocení projevu respondentů tedy hraje větší roli charakter chyb v ústním projevu
a teprve potom jejich množství. Na tomto malém vzorku nemůžeme vytvořit syste-
matickou klasifikaci váhy jednotlivých typů chyb, nicméně i zde můžeme vypozoro-
vat určité souvislosti.
Pro projev respondenta s nejhorším výsledkem v perceptivním testu (PM40) jsou
charakteristické četné problémy s výslovnosti a systematické, pro výstavbu věty
zásadní syntaktické defekty, například vynechání pomocného slovesa být. Ve velké
míře je zasažena také koherence řeči (nedostatečná reference, substituce, používání
konektorů, narušení lexikální koheze). Dále pozorujeme neopodstatněné směšování
tvarů obecné a spisovné češtiny. Co se týče lexika, nedostatečná slovní zásoba, nízká
lexikální hutnost a nepřesnost nominací se projevuje ve všech aspektech řeči. Co do
specificky morfologických nedostatků se transkript vyznačuje řadou chyb v časování
sloves, nerozlišováním tvarů přídavných jmen a příslovcí a množstvím dalších mor-
fologických chyb různého typu. Například:
Tabulka 3 Typologie chyb v transkriptu respondenta PM40
Chyby na fonetické rovině pracOvník, briHádník; Mohlo by to stáŤ i pŘed

dĚsĚŤmi lĚty
Chyby na základní morfologické rovině nevím, jak to jmenujet se ten… ta věc; došlo
i k takové drobně havárii
Chyby na syntaktické rovině — Na kole… to… to strašně něbězpečně
vynechání pomocného slovesa být
Chyby na lexikologické rovině na cestě potkal mladou dceru
Neopodstatněné použití tvarů k tomu neexistují žádny… nebo skoro žádny
obecné češtiny ti cesty, jako…
No, cyklostezky.

Vidíme, že se zde chyby neobjevují izolovaně, ale komplexně, a tím umocňují nega-
tivní vliv na posluchače — vzniká kumulativní negativní perceptivní efekt.
OPEN Teď obraťme pozornost na transkript respondenta PM39, který získal nejlepší hod-
nocení (4) v perceptivním testu, a přitom se, stejně jako předchozí respondent, dopustil
ACCESS
také 16 chyb. První, co upoutá naši pozornost, je mnohem lepší úroveň výslovnosti, což
evidentně může zahladit množství jiných nedostatků. Dostatečně široká slovní zásoba
ponechává mluvčímu širší prostor pro manévrování na úrovni morfologické a syntak-
tické, občasné potíže s lexikem nenarušují souvislost a plynulost řeči. Zejména na mor-
fologické úrovni vidíme chyby stejného typu, konkrétně převládají chyby v kategorii
ukazovacích zájmen a čísle podstatných jmen. Nicméně největší rozdíly oproti před-
chozímu respondentovi nacházíme v syntaktické rovině; řeč mluvčího se vyznačuje vy-
sokým stupněm koheze a koherence ve všech aspektech, syntaktické nedostatky, které
se v ní vyskytují, jsou pouze drobné a spíše izolované. Nečetné prvky obecné češtiny
jsou použity adekvátním způsobem a nenarušují stylistiku řeči jako celku.
Není těžké dojít k závěru, jenž potvrdila také podrobná analýza, že úryvek projevu
respondenta PM38, který dosáhl průměrného hodnocení (3) v perceptivním testu, se
svým charakterem nachází mezi oběma výše popsanými transkripty, třebaže zde už
začínají převažovat typické komplexní chyby.
Tabulka 4 Příklady chyb v transkriptu respondenta PM38
Životnost, rod a množné číslo ty mladé pány našli jeho čepice a vrátili to jemu
podstatných jmen, slovosled
Výslovnost + lexikální chyba Pak oni šli mimo toho pána, kterY sbIral hrušky
Ve srovnání je však zjevný ještě jeden zajímavý výsledek, a sice zjištění některých
chyb, které se vyskytují v projevu všech tří respondentů. Můžeme předpokládat, že
jsou to právě ty chyby, které nemizí automaticky se zvýšením všeobecné jazykové
kompetence.
Tabulka 5 Příklady chyb v kategoriích zvratnosti a ukazovacích zájmen v transkriptech respondentů

PM38, PM39, PM40
Typ chyby Kód respondenta Příklad

Zvratnost PM38 pak on se spadl
PM39 ten pán na stromě toho nevšimne
PM40 a mohlo by to stáť i před třiceti lety
Ukazovací zájmena PM38 prodal nebo nechal těm pánům ti hrušky
PM39 pomohou mu sebrat ti ovoce do koše
PM40 pěstovatěľ tech… ten hrušek
Podrobnější výzkum odchylek podobného typu a jejich vliv na percepci řeči rodilými
mluvčími má nepochybný význam z hlediska další aplikace v pedagogické praxi.

Poslední bod, u kterého bychom se ještě chtěli zastavit, je vliv sociologických fak-
torů na percepci gramatiky mluveného projevu. Jak už ukázalo předchozí zkoumání
písemných testů,8 faktory, které vykazují největší vliv na rozvoj jazykových kompe- OPEN
tencí, je věk přistěhování (VP) a délka pobytu (DP) v ČR. Je situace stejná i u mluve-
ACCESS
ného projevu?
Ukazuje se, že nejdůležitější sociologické faktory jsou i u mluveného projevu ty-
též — podle výsledků analýzy můžeme s jistotou tvrdit, že existuje vysoká míra kore-
lace mezi VP a výsledky hodnocení gramatiky v perceptivním testu (koeficient r = –0,9).
Souvislost mezi výsledky perceptivního testu
(gramatika) a průměrným VP podle skupin
30 6
25 5
20 4
15 3
10 2
5 1
0 0
1 2 3 4 5
Průměrný VP Výsledek perceptivního testu
Graf 4 Souvislost mezi výsledky perceptivního testu (gramatika) a průměrným VP podle skupin
PraktickySouvislost
stejný obrazmezi výsledky
(koeficient perceptivního
r = 0,9) testu
získáme, i zkoumáme-li vliv délky pobytu
(gramatika)
respondentů v ČR. a průměrnou DP podle skupin
14 6
12 5
10
4
8
3
6
2
4
2 1
0 0
1 2 3 4 5
Průměrná DP v ČR Výsledek perceptivního testu

Graf 5 Souvislost mezi výsledky perceptivního testu (gramatika) a průměrnou DP v ČR podle skupin
8 Zde i v dalším textu používáme výsledky vlastního dřívějšího výzkumu, viz Stranz-Niki-
tina 2016.

Není bez zajímavosti, podíváme-li se na vliv jiného sociologického faktoru na per-

cepci mluveného projevu, a to na pohlaví respondentů. Podle výsledků písemných
OPEN testů víme, že výsledky u žen v gramatickém testu byly o něco lepší než výsledky
u mužů, avšak výsledky testu na všeobecnou jazykovou kompetenci u obou pohlaví se
ACCESS
téměř shodovaly, úroveň u mužů dokonce nepatrně převyšovala úroveň u žen. V mlu-
veném projevu však podobné výkyvy nepozorujeme, průměrný výsledek mužů i žen
v perceptivním testu v kategorii gramatiky je naprosto shodný a dosahuje hodnoty
3,3 z 5 možných.
Pokud věnujeme pozornost takovému sociologickému faktoru, jako je stupeň
vzdělání respondentů (tj. dosáhl-li respondent vysokoškolského vzdělání či niko-
liv), z výsledků písemných testů se dovídáme následující: Dosažení vysokoškolského
vzdělání má mírně pozitivní vliv na úroveň všeobecné jazykové i gramatické kom-
petence, což ovšem neznamená, že by někteří respondenti bez vysokoškolského
vzdělání nedosáhli vyšší úrovně znalostí českého jazyka — v této skupině respon-
dentů byly pozorovány výrazné individuální odchylky. Výsledky analýzy mluveného
projevu v tomto ohledu však můžeme nazvat naprosto neočekávanými, alespoň se
takovými jeví na první pohled. Průměrný výsledek v perceptivním testu je totiž u re-
spondentů bez vysokoškolského vzdělání vyšší než u respondentů s vysokoškolským
vzděláním (3,5 resp. 3,1 z možných 5). To však lze vysvětlit faktem, že pro skupinu
bez vysokoškolského vzdělání je typický mnohem nižší věk přistěhování (s vysoko-
školským vzděláním 25,2 let, bez vysokoškolského vzdělání 12,2 let). Nemůžeme tedy
dospět k podloženému závěru, co se vlivu úrovně vzdělání na percepci mluveného
projevu týče — byla by tu zapotřebí analýza většího vzorku respondentů, jejichž věk
by jim už dovoloval mít ukončené vysokoškolské vzdělání.
Dále nám výsledky analýzy písemných testů ukazují, že vnímání ČR jako cílové
země má zásadní vliv na respondenty s VP vyšším než 15 let. Podle výsledků analýzy
transkriptů mluveného
Souvislost projevu
mezi vidíme spojení
vnímáním mezi
ČR jako těmitozemě
cílové parametry
a u všech re-
spondentů. Pokud provedeme vypočet korelace pouze s respondenty s VP vyšším než
průměrnou
15, je výsledek hodnotou
vyšší jen nepatrně výsledků v perceptivním
(o 0,02).
testu (gramatika)
7
5 3,1
2,5 2,7 Respondenti s VP vyšším než
4
15 let
3
Všichni respondenti
2
3 3,1 3,4
1
0
Jiná země Neví ČR
Graf 6 Souvislost mezi vnímáním ČR jako cílové země a průměrnou hodnotou výsledků v perceptiv-
ním testu (gramatika) podle skupin

Nakonec se podívejme na to, jaký vliv na percepci řeči respondentů má míra využití
češtiny při každodenní komunikaci. Můžeme konstatovat, že výsledky jsou zde ne-
jednoznačné, korelace zde nepochybně existuje, ale — oproti předpokladům — není OPEN
příliš vysoká (r = 0,4). Tento výsledek lze patrně přičíst faktu, že jsme co do míry vy-
ACCESS
užití ČJ ve srovnání s RJ byli odkázáni na subjektivní ohodnocení, které provedl sám
respondent. Je možné i to, že míra využívání jazyka skutečně není příliš důležitým
faktorem. Potvrzení jednoho či druhého předpokladu zůstává námětem pro budoucí
výzkum. Souvislost mezi mírou využívání ČJ v každodenní komunikaci a
výsledky perceptivního testu
6
0
1 3 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35 37 39 41 43 45 47 49 51 53 55 57 59 61 63 65
Výsledek perceptivního testu (gramatika) Míra využívání ČJ
Graf 7 Souvislost mezi mírou využívání ČJ v každodenní komunikaci a výsledky perceptivního testu
(gramatika)
Na základě výše uvedených faktů můžeme dojít k několika závěrům:

Množství morfologických chyb v projevu nepochybně ovlivňuje percepci grama-
tické stránky řeči, ale samo o sobě se automaticky nepromítá do stupně hodnocení
daného projevu rodilým mluvčím. Ačkoliv zde existuje jasné spojení, nelze ho nazvat
přímočarým. Celkové množství chyb ve všech morfologických kategoriích mělo sice
vliv na to, jak rodilí mluvčí hodnotili mluvený projev, ale nebylo jediným kritériem
pro hodnocení mluveného projevu a zejména jeho gramatické správnosti: váha růz-
ného typu chyb a jejich salience se velmi liší.
Největší váhu a význam pro percepci mají očividně chyby komplexní, mnohoroz-
měrné,9 které zasahují několik úrovní jazyka — jak jsme ukázali, týká se to zejména
narušení syntaktické roviny jazyka. Na percepci gramatické složky ústního projevu
mají velký vliv také nedostatky na úrovni fonetické a lexikální. Celkově se tedy po-
9 Za komplexní chybu je zde považována chyba zasahující do více gramatických katego-

rií nebo jazykových plánů. Pro rodilé mluvčí ruštiny příkladem typické komplexní chyby
může posloužit kumulace chyb v oblasti životnosti, alternací, shody a slovosledu.

tvrdil předpoklad, že rodilým mluvčím je vlastní vnímat projev cizinců jako celek,
nikoliv analyticky, ale holisticky, bez vymezování jednotlivých rovin jazyka, dokonce
OPEN i je-li předmětem hodnocení především gramatika.
Ze všech extralingvistických faktorů, které jsme zkoumali, má největší vliv na
ACCESS
percepci mluveného projevu rodilými mluvčími věk přestěhování a délka pobytu

v ČR, dále také vnímání ČR jako cílové země, méně už míra využití ČJ v každodenní
komunikaci.
Ve většině transkriptů (které obsahují morfologicko-syntaktické chyby) se vysky-
tují některé specifické typy chyb, zejména v kategorii zvratných sloves a v kategorii
ukazovacích zájmen, se kterými se setkáváme nezávisle na stupni hodnocení grama-
tiky projevu respondentů v perceptivním testu.
BIBLIOGRAFIE
Hradilová, D. (2016–2017): Chyby v jazykové Stranz-Nikitina, V. (2016): Морфология

produkci cizinců pohledem rodilého mluvčího русскоговорящих в чешском языке. In:
(empirická studie), in: CASALC Review, Усвоение второго языка в сложном языковом
1/2016–2017, s. 137–144. окружении. Как носители русского языка
MVČR (2017): Informativní přehledy cizinců se усваивают литературные и нелитературные
zaevidovaným přechodným či trvalým pobytem разновидности немецкого и чешского языков,
na území České republiky. MVČR, [online] Praha: FF UK.
[cit. 2017-08.27]. Dostupné z www: <http:// Macurová, J. (2016): Mluvený projev
www.mvcr.cz/clanek/cizinci-s-povolenym- ruskojazyčných mluvčích češtiny: hodnocení
pobytem.aspx>. rodilými mluvčími vs. Sebehodnocení
Romaševská, K. — Veroňková J. (2016): respondentů, in: Čeština a ruština v kontaktu,
Приемлемость речи русскоязычных Praha: FF UK.
иностранцев для носителей чешского Macurová, J. (2014): Наш чешский:
языка и ее соотношение с факторами Письменная речь носителей русского,
возраста и грамматической компетенцией, украинского и польского языков, in:
in: Усвоение второго языка в сложном Henzen, V. a kol. (eds.), Basler Studien zur
языковом окружении. Как носители Kulturgeschichte Osteuropas. Band 21. JunOST.
русского языка усваивают литературные Beiträge zur ersten Schweitzerischen Konferenz
и нелитературные разновидности немецкого junger Slavistinnen und Slavisten, Zúrich: Pano
и чешского языков, Praha: FF UK. Verlag, s. 410–424.
Sukhanek, A. (2016): Языковая ситуация Miller, J. — Weinert, R. (2009): Spontaneous
русскоязычных в чешской среде, in: Spoken Language. Syntax and Discourse. Oxford:
Усвоение второго языка в сложном языковом Oxford University Press.
окружении. Как носители русского языка Underhill, N. (1991): Testing Spoken Language.
усваивают литературные и нелитературные A Handbook of Oral Testing Techniques.
разновидности немецкого и чешского языков, Cambridge: Cambridge University Press.
Praha: FF UK.

Kognitivní teorie metafory
ve světle Lewisova pojetí mýtu1 OPEN
ACCESS
Barbora Šmejdová
ABSTRAKT:
Cílem tohoto článku je shrnout pojetí mýtu C. S. Lewise vzhledem k teorii pojmové metafory a ales-
poň stručně ukázat, jakým způsobem může být takové pojetí mýtu pro kognitivní přístup k jazyku
inspirující a jak naopak může teorie pojmové metafory výše nastíněný pohled rozšířit. Za tímto úče-
lem se článek věnuje mýtu na třech propojených rovinách: mýty jako symbolická vyprávění, mýty
jakožto metanarativy a mýty jako svědkové a tvůrci lidské každodennosti. Autorka klade důraz na
skutečnost, že samotný kognitivní přístup k jazyku, jehož je pojmová metafora příkladem, může být
považován za mýtus, který slouží k uchopení určitého aspektu skutečnosti. Z toho důvodu musí být
v neustálém dialogu s filosofií. Ta může být velmi užitečným nástrojem pro tematizaci základních
pojmů, s kterými kognitivní lingvistika pracuje, jako je například materialita, tělesnost a zkušenost.
KLÍČOVÁ SLOVA:
C. S. Lewis, kognitivní lingvistika, pojmová metafora, mýtus, zkušenostní realismus
ABSTRACT:
The aim of the article is to summarize C. S. Lewis’ notion of myth with regard to the theory of con-
ceptual metaphor, to show in which ways his notion can inspire this approach to language and how
the theory of conceptual metaphor can elaborate Lewis’ perspective. In order to do that, the article
describes myth on three interconnected levels: myth as a symbolic narrative, myth as a meta-narra-
tive and myth as a witness and creator of human mundanity. The author emphasizes the fact that the
cognitive approach to language should be also regarded as a myth, which serves to grasp only a cer-
tain aspect of reality. Because of that it should be in continuous dialogue with philosophy, which can
be a very useful tool for the thematization of the basic categories of cognitive linguistics, such as the
world, embodiment and experience.
KEYWORDS:
C. S. Lewis, Cognitive Linguistics, Conceptual Metaphor, Myth, Experimentalism
S rozvojem kognitivně orientované lingvistiky se téma metafory stalo předmětem do-

dnes nekončících bohatých odborných diskuzí, které přesahují hranice jednotlivých
vědních oborů. Teorie pojmové metafory na mnohých příkladech ukázala, že otázka
jazyka nevyhnutelně vstupuje do reflexe na jakékoliv téma, ať už se jedná o politiku
(srov. Musolff 2004), náboženství (srov. Sanders 2016), popis lidských emocí (srov. Kö-
vesces 1988) či dokonce matematiku (srov. Lakoff–Núñez 2000). Podobné rozbory
metaforických struktur lidského myšlení ukazují podstatnou omezenost lidské ko-
gnitivity, která je bytostně spjata s tělesným zakotvením člověka. Tento jev, který
1 Tato práce byla podpořena programem Univerzitní výzkumná centra UK č. 204052
a grantovou agenturou UK, projekt č. 150316.

tematizuje teorie zkušenostního realismu, může vést k tendenci, že metaforické de-

kódování jazyka bude sloužit jako nástroj demytologizace lidské iluze, že se pomocí
OPEN jazyka člověk může dotýkat skutečnosti, která stojí mimo materiální sféru. Alespoň
podobným dojmem působí starší, avšak stále hojně citovaná a současně kritizovaná
ACCESS
kniha Lakoffa a Johnsona s názvem Philosophy in a Flesh (srov. např. Lakoff–Johnson

1999: 557). Je proto nutné brát v úvahu, že pokud teorie pojmové metafory odhaluje
skutečnou povahu lidského jazyka, pak musí být sama předmětem principu, který
definuje. Nestojí proto nad samotným jazykem, ale podléhá všem omezením, která
jazyku sama připisuje. Z toho důvodu se domnívám, že je podstatné, aby kognitivní
lingvistika stála v neustálém dialogu s ostatními přístupy k jazyku a nechávala do
sebe pronikat metafory, jež přinášejí další badatelé z různých odvětví a historických
epoch. Otázka, co to je jazyk a jakým způsobem vyjadřuje realitu, zůstává i dnes veli-
kou výzvou, přestože jsou na ní neustále vyžadovány předběžné pracovní odpovědi.
Z tohoto pohledu se zdá i samotné rozčlenění jednotlivých vědních disciplín pouze
pomocné, jelikož se jejich metody od této základní filosofické otázky odvozují a odpo-
věď na ni často (i nevědomě) implikují.
S tímto úmyslem bych chtěla v tomto článku představit základní myšlenky
C. S. Lewise (1898–1963), který uvažuje o metafoře v kontextu tématu mýtu. Jeho pří-
stup k metafoře se v mnohých ohledech blíží teorii pojmové metafory, ačkoliv není
rozpracovaný tak podrobně, jako u pozdějších autorů. Nicméně coby spisovatel a fi-
losof i do současné diskuze může přinést zajímavé podněty, a to ze dvou důvodů: Jeho
teoretický přístup je zakotven v jeho literární praxi a své teze formuluje v rámci širo-
kého kontextu filosofického hledání povahy vztahu skutečnosti, významu a pravdy.
V následujících řádcích tedy budeme sledovat významovou dynamiku Lewisova chá-
pání mýtu, která se částečně dotýká filosofie, teorie jazyka i literární vědy. Pokusíme
se uchopit, jakým způsobem mohou být jednotlivé roviny pro otázku pojmové meta-
fory relevantní.
OD METAFORY K MÝTU
Jak již bylo řečeno výše, C. S. Lewis spolu s některými ze svých současníků (srov. Bar-
field 2015; Sayers 1994) vnímá, že jazyk člověka má bytostně metaforickou povahu.
Vychází z jeho zakotvení v materiálním světě. Toto zjištění však u Lewise nevede k re-
lativismu, jako je tomu v případě filosofie zkušenostního realismu (srov. např. La-
koff–Johnson 2014: 201), ale spíše k přesvědčení, že mezi lidskou kognitivitou a sku-
tečností existuje psycho-fyzický paralelismus, který zaručuje, že lidské pojímání
skutečnosti může být smysluplné a pravdivé (srov. Lewis 2017: 265). Tyto myšlenky
nejsou logickým vyústěním samotné teorie metafory. Zakládají se na předpokladu,
že lidský jazyk a myšlení dávají smysl, a tak lze s jejich pomocí odhalovat principy
skutečnosti. Skutečnost přesahuje materii a, i když člověk nemůže ze své antropolo-
gické perspektivy vyjít, je lidskému poznání přístupná, byť nedokonale. (srov. také
Zlatev 2008: 298).
Lewis si všímá, že některé metafory jsou pevnější a stabilnější než jiné, jako na-
příklad světlo, které je metaforou pro dobro nebo tma pro zlo. V těchto případech

barbora šmejdová45
však lze tvrdit, že se již nejedná tolik o metafory, jako spíše o symbol. Takové dvojí
čtení vysvětluje Paul Ricouer ve své knize Interpretation Theory, kde ukazuje, že
mezi metaforou a symbolem neexistuje jasný předěl, ale že označení určitého mo- OPEN
mentu za jedno či druhé se odehrává na postupné škále, jak výstižně demonstruje

ACCESS
český Ricouerův komentátor Vít Hušek ve své knize Symbol ve filosofii Paula Ricoeura
(srov. Hušek 2004: 72).
Ricouer uvádí, že jeden z hlavních rozdílů mezi metaforou a symbolem je, že me-
tafora může ztratit svou původní sílu a stát se zlidovělou, triviální, jinými slovy mrt-
vou metaforou. Metafora existenčně závisí na metaforách ostatních je součástí meta-
forické sítě a svůj význam uchovává ve vztahu k ní. Se svou sítí stojí a padá. Některé
metafory jsou však pevnější než jiné. Ty dominantnější mají podle Ricoeura schop-
nost spojovat stabilnější, symbolickou rovinu s proměnlivou rovinou metaforickou.
Některé metafory proto nabývají až takového důrazu, že o nich můžeme mluvit jako
o archetypech nebo symbolech (např. cesta, oheň, voda) (Ricouer 1976: 74–75).
Na rozdíl od metafory, která se může stát triviální a mrtvou, význam symbolu
nemůže být nikdy oslaben. Důvodem je jeho extralingvální ukotvení: „Metafora se
vyskytuje už v čistém světě logu, zatímco symbol se pohybuje na hranici, kterou tvoří
bios a logos. Dosvědčuje původní zakořenění jazyka v životě. Zrodil se při splynutí
síly a formy.“ (Ricoeur 1976: 59, překlad vlastní). Čím silnější, stabilnější a dominant-
nější metafora je, tím více se blíží symbolu. Podle Ricoeura je to právě symbolické
universum, které poskytuje metaforám „reservoár významu, jehož metaforický po-
tenciál ještě nebyl vyřčen.“ (Ricoeur 1976: 65).
Podobně tak je i pro Lewise symbolická rovina jazyka zcela klíčová. Pomocí sym-
bolu se totiž člověk dotýká mimojazykové skutečnosti, která propůjčuje jazyku smy-
sluplnost. Stejně jako u metafory i o symbolu platí, že není běžně vyjádřen jedním
slovem, protože je součástí spleti bohaté dynamiky významů. Takovou dynamiku
(jež často, ačkoliv ne nutně, nabývá formy vyprávění) můžeme nazvat slovem mý-
tus. U Lewise můžeme sledovat tři vzájemně propojená chápání tohoto pojmu: mýty
jako symbolická vyprávění, mýty jako metanarativy a mýty jako svědkové a tvůrci
lidské každodennosti. Toto rozlišení neodkazuje k různým druhům mýtu, ale pouze
k různým vzájemně propojeným rovinám, na kterých lze o mýtu uvažovat. V každém
případě platí, že metafory, které používáme ke konceptualizaci našeho světa, z tako-
vých mýtů vycházejí a zároveň o nich svědčí. Nyní se na tyto hlavní roviny zaměřme
podrobněji.
MÝTY JAKO SYMBOLICKÁ VYPRÁVĚNÍ
Slovo mýtus v první řadě odkazuje na starobylá vyprávění většinou původně předá-
vaná ústní formou, díky kterým různé kultury a národy uchopovaly svou identitu.
Své chápání mýtu jako literárního útvaru Lewis popisuje na základě rozdílu od alego-
rie: V alegorii má každý izolovaný symbol svůj vlastní význam a konečný význam díla
je vystavěn z těchto jednotlivých významů. Oproti tomu význam mýtu spočívá ve vy-
právění jako celku. Jednotlivé prvky tohoto vyprávění nabývají významu až po ucho-
pení mýtu jako takového. Mýtus proto není ze symbolů vystavěn, ale jeho celý příběh

je symbolem; alegorie je oproti tomu utkaná z metaforické sítě, z mozaiky složené

z jednotlivých metafor (srov. Lewis–Hooper 2004: 437–438). Slovo „mýtus“ tak v Le-
OPEN wisově literární teorii nabývá širšího významu než u kulturních antropologů, avšak
zároveň se pod něj nemůže skrýt příběh jakýkoliv. Vedle starověkých mýtů o Orfeovi,
ACCESS
Balderovi nebo o Démétér a Persefoně mohou mít v Lewisově pojetí mytickou kvalitu
také vyprávění novější, jako je Kafkův Zámek nebo Tolkienův Pán prstenů (srov. Le-
wis 2016: 42–43). Nezáleží tedy na místě konkrétního díla na časové přímce literárních
dějin, ale na určité kvalitě, díky které je možné takové dílo jako mýtus klasifikovat.
Pro Lewise je to obecně právě žánr fantasy, který má schopnost se pohybovat mezi
metaforickou alegorií a symbolickým mýtem (Lewis 2001: xxix). Do této kategorie by
vedle Tolkiena spadal George MacDonald se svými Snílky a v neposlední řadě sám Le-
wis s Letopisy Narnie nebo Kosmickou trilogií.
Typickou vlastností těchto mýtů je jejich extralingvální a extraliterární zakotvení.
V knize An Experiement in Criticism Lewis podtrhává skutečnost, že se mýtus neváže
na kvalitu literárního zpracování, nepracuje s prvky napětí a překvapení, někdy mu
narativní prvek chybí téměř úplně. Výjev Hesperidek s jabloní a drakem má, tvrdí
Lewis, sám v sobě potenci mýtu, aniž by nutně musel přijít Herakles s cílem jablka
odcizit (Lewis 2016: 43–44). V určitém smyslu se takový mýtus blíží spíše hudbě než
poezii (srov. Lewis 2001: xxxii). V tomto ohledu má mýtus potenci vyjádřit určitou
kvalitu skutečnosti a, ačkoliv jsme si vědomi, že se jedná o fiktivní příběh či obraz,
dokáže pravdivě vypovídat o kvalitě lidské zkušenosti s realitou.
Spolu s Lewisem tak můžeme říct, že se význam mýtu blíží spíše přídavnému
jménu než podstatnému a vyřčené se prostupuje se zakoušeným. Metafory, které
z takového mýtu plynou, pak na tento zdroj odkazují a jejich význam je nesen nako-
nec více nevyřčeným než vyřčeným. Typickým příkladem jsou metafory nábožen-
ského jazyka, v jehož případě teologové neustále zdůrazňují apofatický (negativní)
moment jakékoliv mluvy, která popisuje náboženskou zkušenost. John Sanders po-
ukazuje na to, že i apofatický přístup je metaforickým konstruktem, jelikož používá
schéma vně/uvnitř nádoby (srov. Sanders 2016: 250–251). Nicméně ani takové vysvět-
lení neodbourává skrytý, tušený, ale jazykem neformulovatelný význam, který mů-
žeme hledat pouze jako negativní moment metafory, v které myslíme. Tento význam
však už nemůže být předmětem lingvistického zkoumání a kognitivní lingvista (jak
je tomu například v Sandersově případě) si nemůže přisvojovat autoritu k jeho koneč-
nému objasnění, ačkoliv může vnést velmi cenné podněty do mezioborové diskuze.
Jazyk náboženství je však známým, ale ne jediným příkladem. Jelikož kognitivní lin-
gvistika ukazuje, že člověk myslí i mluví v metaforách, pak se tento jev týká jazyka
obecně. Nicméně už to, že si metaforický základ své řeči uvědomujeme, znamená, že
naše neformulovatelná intuice stojí nad těmito hranicemi.
MÝTY JAKO METANARATIVY
Lewisovo pojetí mýtu na literárním poli je jen předehrou pro uchopení dynamiky
mýtu v širších souvislostech. Lewis jakožto filosof si je vědom toho, že myšlenkový
rámec, ve kterém se pohybuje, se skutečnosti dotýká pouze omezeně, a má-li schop-

nost dojít k pravdě, zahrnuje pouze některé z jejích nesčetných aspektů. Tak jednu
ze svých knih pokorně zakončuje slovy: „Berte to jako fantazii jednoho člověka, skoro
jako jeho mýtus. Pokud se vám něco z toho zdá užitečné, použijte to; jestliže se vám OPEN
něco nezdá, už na to nemyslete.“ (Lewis 2013: 126). Stejně tak mytickou povahu při-
ACCESS
znává i ostatním konceptům. V podobných měřítkách posuzuje i různé myšlenkové

proudy jako je například subjektivismus, naturalismus nebo křesťanství. V tomto
smyslu se Lewisovo chápání mýtu přibližuje významu velkých příběhů, čili metana-
rativů, jak je definuje francouzský filosof J. F. Lyotard.
„Křesťanský příběh o vykoupení Adamovy viny láskou, osvícenský příběh osvobo-

zení z nevědomosti a otroctví pomocí vědění a rovnosti, spekulativní příběh reali-
zace univerzální Ideje dialektikou konkrétního, marxistický příběh osvobození od
vykořisťování a zcizení skrze zespolečenštění práce, kapitalistický příběh osvo-
bození od chudoby dík technickému a průmyslovému vývoji.“ (Lyotard 1993: 34).
Podle Lyotarda každý příběh, který si nárokuje nadvládu či nadřazenost nad ostat-
ními, je nebezpečný. Z toho plyne, že jediným možným východiskem je přijímání
konfliktních perspektiv bez snahy zařadit je do jednotného celku. Lyotard má před
očima bolestnou zkušenost dvacátého století, „kdy každý z emancipačních příběhů,
ať už připisují přednostní roli tomu či onomu žánru, byl v průběhu posledních pa-
desáti let takříkajíc zpochybněn ve svém principu.“ (Lyotard 1993: 37). Dle mého ná-
zoru podle Lyotardova závěru hrozí, že odmítání metanarativů a nekritické přijímání
konfliktních představ obecně se samo o sobě může stát velkým dominantním meta-
narativem. Lyotardovým nesporným přínosem přesto zůstává varování, že se člověk
ze své vlastní autority nemůže stát vlastníkem pravdy a měřítkem jejího uskutečňo-
vání. Podobně jako Lyotard, tak i Lewis vyzývá k uvědomění si, že naše perspektiva
představuje jen jeden z mnoha přístupů ke skutečnosti. Náš obraz světa proto může
pouze získat, začlení-li do svého zorného pole perspektivu jiných. Kognitivní ling-
vistika obecně a zvláště její pojetí metafory a kategorizace k takovému vědomí může
výrazně pomoci. Díky ní si uvědomujeme brýle, kterými se díváme na svět, a tak své
vidění zároveň můžeme kriticky hodnotit.
MÝTY JAKO SVĚDKOVÉ A TVŮRCI LIDSKÉ KAŽDODENNOSTI
Slovo mýtus však v Lewisově tvorbě sleduje ještě jednu významovou linii, kterou ne-
najdeme, pokud budeme v indexu sledovat heslo mytologie. S tímto pojetím se u něj
setkáme nejvíce v jeho populárně-vědeckých esejích, ve kterých se autor snaží bou-
rat předsudky své doby (např. novější znamená lepší). Spíše než k odkazu na díla vel-
kých mistrů či myšlenkové koncepty se toto pojetí mýtu blíží více významu, který lze
nalézt v titulcích novinových, často i bulvárních, článků (příkladem může být věta:
„Špenát prospívá zdraví i přes zbořený mýtus o železe“). Slovo mýtus v takových pří-
padech znamená domněnky, něco, co stojí v opozici proti „faktům“.
Zajímavou významovou spojnicí mezi tímto pojetím mýtu a těmi předchozími
je, že pokaždé slovo mýtus přesahuje jazykovou rovinu směrem k životu. V tomto

případě je však vazba na realitu ještě zřetelnější. Boření mýtu znamená výzvu ke
změnění smýšlení, za účelem jiného, pokud možno lepšího fungování ve světě. Nic-
OPEN méně je třeba zdůraznit, že žádná teorie neexistuje v myšlenkovém vakuu a jakmile
jeden mýtus (či metaforu) zboříme, zároveň tím představujeme další. V tomto ohledu
ACCESS
může být metafora snímání brýlí, kterou ve své knize Nádoba plná řeči rozebírá Irena
Vaňková (srov. Vaňková 2007: 54–55), zavádějící. Jak uvádí autorka, „těžko bychom
bez nich něco viděli, rozhodně však bychom nemysleli svět jako svět, věci jako věci“.
(Vaňková 2007: 55).
Zatímco starověké mýty obdržely svou jazykovou formu, aniž by však na ní byly
závislé, mýty, kterými žije společnost, jsou podobně jako výše zmíněné metanarativy
často jen naznačeny, objevují se mezi řádky nebo vyplývají napovrch v útržkovitých
fragmentech. Jejich objevení a následná verbální formulace pak klade nároky na vní-
mavost a kritickou schopnost pozorovatele. Analýzy pojmových metafor pak mají
možnost mezi těmito řádky skrytý mýtus vyčíst. I do toho čtení však vždy vstupuje
předporozumění, na jehož základě je sama teorie formulována.
ZÁVĚR
Tento článek si kladl za cíl ukázat, jak může být pojetí mýtu C. S. Lewise inspirativní
pro kognitivní přístup k jazyku, zvláště pak pro teorii pojmové metafory. Kognitivní
lingvistika je odvětvím, které se přesahuje hranice různých vědních oborů. Nezasta-
vuje se na rovině jazyka a nespokojí se s objevování vnitřních pravidel jazykových
struktur, ale chce objevovat zákonitosti lidského myšlení, a tím pomoci člověku od-
halovat kdo je a jakým způsobem se vztahuje ke světu. Tím však se pro ni stávají zá-
kladní filosofické otázky nanejvýš relevantní. Důkazem je fakt, že tato vědní disci-
plína vzniká ihned na pozadí filosofie zkušenostního realismu, který jí usnadňuje
přístup k těmto základním otázkám. Aby byl takový přístup k jazyku nosný, je nutné
jeho teze neustále znovu filosoficky promýšlet. Tvrdí-li kognitivně orientovaná lin-
gvistika, že metaforické myšlení a řeč mají základ v naší tělesné zkušenosti s hmot-
nou realitou, pak je nutné klást si otázky, co je tělo, co je svět a co je vůbec lidská zku-
šenost. Pojetí mýtu C. S. Lewise v našem článku ukazuje, že je nutné reflektovat také
nevyřčený význam metafory, který může být dokonce bohatší, než se na základě ver-
balizované metafory může zdát.
BIBLIOGRAFIE:
Barfield, O. (2015): Básnická řeč. Studie Lakoff, G. — Johnson, M. (2014): Metafory,
o významu. Praha: Malvern. kterými žijeme. Brno: Host.
Hušek, V. (2004): Symbol ve filosofii Paula Lakoff, G.– Núñez, R. (2000): Where Mathematics
Ricoeura. Svitavy: Trinitas. Comes From: How the Embodied Mind Brings
Kövesces, Z. (1988): The Language of Love. The Mathematics into Being. New York: Basic Books.
Semantics of Passion in Conversational English. Lewis, C. S – Hooper, W. (eds.) (2004): The
Lewisburg: Bucknell University Press. Collected Letters of C. S. Lewis, Volume II: Books,

Broadcasts, and the War 1931–1949. New York: Musolff, A. (2004): Metaphor and Political
HarperCollins Publishers. Discourse: Analogical Reasoning in Debates about
Lewis, C. S. (2001): George MacDonald: An Europe. New York: Palgrave Macmillan. OPEN
Anthology. San Francisco: HarperCollins. Ricoeur, P. (1976): Interpretation Theory: Discourse ACCESS
Lewis, C. S. (2013) Čtyři lásky. Praha: Návrat and the Surplus of Meaning. Fort Worth: Texas
domů. Christian University Press.
Lewis, C. S. (2016): An Experiment in Criticism. Sayers, D. L. (1994): The Mind of the Maker.
Cambridge: Cambridge University Press. London: Mowbray.
Lewis, C. S. (2017): Selected literary essays. Vaňková, I. (2007): Nádoba plná řeči. Člověk, řeč
London: Cambridge University Press. a přirozený svět. Praha: Karolinum.
Lyotard, J. F. (1993): O postmodernismu: Zlatev, J. a kol. (2008): Body, Language and Mind.
postmoderno vysvětlované dětem: postmoderní Embodiement. New York: De Gruyter.
situace. Praha: Filosofický ústav AV ČR.

OPEN
z pohledu konceptu centra a periferie1
ACCESS
Veronika Štěpánová
ABSTRAKT:
Přejatá slova anglického původu (včetně vlastních jmen) tvoří významnou část nedomácí slovní zá-
soby nejen v češtině. Příspěvek se zaměřuje na obecné principy fonetické adaptace anglicismů do
češtiny, které lze rozdělit na centrální (fonologická aproximace, grafická výslovnost) a periferní (pů-
vodní výslovnost, analogie se zdrojovým jazykem, analogie s cílovým jazykem, vliv třetího jazyka,
vliv jazykových univerzálií, nejasně motivovaná výslovnost). Dále se v příspěvku probírá např. pro-
blematika (ne)příznakovosti jednotlivých výsledků adaptačních procesů a pohyb mezi centrem a pe-
riférií v rámci subsystému anglicismů v češtině z vývojového hlediska. Východiskem k obecnějším
konstatováním je především rozsáhlý průzkum výslovnostního úzu provedený v roce 2014 u 300 ro-
dilých mluvčích češtiny v Praze a v Brně a také excerpce výslovnostních údajů o anglicismech ze
současných českých slovníků.
KLÍČOVÁ SLOVA:
čeština, výslovnost, anglicismus, centrum a periferie, adaptace
ABSTRACT:
A substantial number of loanwords (not only in Czech) are formed by Anglicisms. The article is fo-
cused on the general phonetic adaptation principles of Anglicisms in Czech. These principles can be
divided into central principles (phonological approximation and orthographic pronunciation) and
peripheral principles (original pronunciation, analogy with the donor language, analogy with the
recipient language, the influence of a third language, the influence of universals, unclearly moti-
vated pronunciation). The article also discusses the question of the (un)markedness of the adapta-
tion principle results and (from the development point of view) the centre–periphery movement
within the subsystem of Anglicisms in Czech. The general statements are mainly based on large
amounts of research on real pronunciation, conducted on 300 Czech native speakers in Prague and
Brno in 2014, and the pronunciation data from contemporary Czech dictionaries.
KEYWORDS:
Czech, pronunciation, Anglicism, centre–periphery, adaptation
ÚVOD
V jedné ze studií k Moderní mluvnici češtiny se O. Uličný2 (2013) věnuje mj. centrál-

ním a periferním jevům v české výslovnosti a uvažuje o přejatých slovech jako o pří-
1 Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GA ČR č. 16-06012S a s podporou RVO:

68378092.
2 Tento článek je rozšířenou verzí příspěvku předneseného na konferenci Lingvistika a lite-
rární věda: cesty a perspektivy s podtitulem Struktura v jazyce, jazyk v komunikaci, konané

veronika štěpánová 51
znakovém centru češtiny. Vychází přitom z konceptu centra a periferie (k němu viz
především Daneš 1965b a 1966, souhrnně pak např. Smejkalová 2012). Tento přístup
nahlíží na jazyk jako na systém, v jehož rámci se jazykové prostředky na základě OPEN
frekvence, systémovosti, integrovanosti apod. organizují do neostře ohraničených

ACCESS
útvarů. V nich existují stabilní jádra (centra) plynule přecházející do okrajů (peri-
ferií), kde se nacházejí prvky heterogenní, považované za hybatele jazykového vý-
voje. Pojmy centrum a periferie, patřící mezi tzv. jazykové univerzálie, jsou využi-
telné mj. při popisu dynamiky vývoje českého jazykového systému, obohacovaného
též přejímáním slov z cizích jazyků, která se v něm následně adaptují. Umožňují
dobře uchopit rozdílné stupně začlenění jednotlivých lexémů do češtiny (přičemž
za centrální se považují elementy plně adaptované, zcela na periferii se pak oci-
tají prvky s nízkým stupněm integrace) a vysvětlit fungování celkového systému
jazyka.
Podle Uličného (2013: 148) tvoří přejatá slova v češtině v rámci celého lexika své-
bytný subsystém se svým vlastním centrem, který se vyznačuje „stálým tíhnutím
k centru původní české slovní zásoby, ovšem při zachování některých neintegrova-
telných, ‚cizích‘, příznakových rysů.“ Uličný (2013: 149) dále konstatuje, že „[p]řibli-
žování přejatých slov českému výslovnostnímu systému, jak známo, převládá, jejich
úplný přechod k bezpříznakovému centru české slovní zásoby však pokračuje poma-
leji než v oblasti morfologické a syntaktické a je záležitostí dlouhodobou.“
V návaznosti na tyto myšlenky budeme nyní podrobněji popisovat procesy fone-
tické adaptace anglicismů jako významné a pozoruhodné množiny českého lexika
cizího původu.3 Anglicismem zde míníme lexikální prostředek přejatý z angličtiny
(srov. tzv. užší definici anglicismu v Novém encyklopedickém slovníku češtiny —
Bozděchová 2016: 107). Veškeré dále prezentované analýzy vycházejí z průzkumu
výslovnostního úzu, jehož výsledky jsou zveřejněny v Databázi výslovnostního úzu
cizích slov (http://dvucs.ff.cuni.cz/, cit. 2018-06-11) a z výzkumu výslovnosti ang-
licismů, jak ji zachycují současné české slovníky (viz Duběda a kol. 2014a). První
zdroj, Databáze výslovnostního úzu cizích slov, obsahuje transkribované výslov-
nostní varianty získané od vyváženého vzorku 300 mluvčích pro 300 cizích slov,
z nichž je celkem 138 lexémů anglického původu (z toho 46 obecných slov a 92 vlast-
v Liberci 22.–23. září 2016, která byla věnována prof. PhDr. Oldřichu Uličnému, DrSc.,
k významnému životnímu jubileu. V celém textu užíváme mezinárodní fonetickou tran-
skripci IPA (bližší informace k ní viz https://www.internationalphoneticassociation.org/
content/ipa-chart, cit. 2018-06-12; vysvětlení veškerých symbolů vztahujících se k pře-
pisu češtiny pak viz <https://fonetika.ff.cuni.cz/o-fonetice/foneticka-transkripce/tran-
skripce-cj-ipa/, cit. 2018-06-12>).
3 Výslovnostní adaptaci anglicismů do češtiny popisovali již např. V. Mathesius (1935) nebo
B. Trnka (1942). Nověji se fonetickou stránkou přejímek z angličtiny empiricky rozsáhle
zabývali J. Kučera s J. Zemanem (1998). Slova anglického původu v češtině byla v poslední
době analyzována také z dalších hledisek — morfologického, lexikálního, stylistického, so-
ciolingvistického apod. (srov. Rejzek 1993; Svobodová 1996 a 2007; Bozděchová 1997; Ne-
kula 2005; Adam 2012). Průzkum postojů české veřejnosti vůči cizím slovům pak prová-
děli A. Tejnor a kol. (1972) či T. Dickins (2011).

ních jmen).4 Hlavním kritériem pro výběr slov se stala jejich textová frekvence zalo-
žená na údajích z korpusu SYN2010 (blíže viz Duběda a kol. 2014b); vzorek je tak ob-
OPEN jektivně strukturován a lze ho považovat pro současnou češtinu za reprezentativní.
Výslovnostní údaje z databáze pak odrážejí reálný úzus běžných mluvčích. Druhý
ACCESS
zdroj, excerpce ze současných českých slovníků, zahrnuje celkem 225 anglicismů.5

Ty byly manuálně získány z tištěné verze Slovníku současné češtiny (2011) a jejich
tamtéž uvedená výslovnost byla porovnávána s údaji v dalších slovníkových zdro-
jích (blíže viz Duběda a kol. 2014a).
CENTRÁLNÍ A PERIFERNÍ ADAPTAČNÍ PRINCIPY
Při zacházení s anglicismy se v češtině, stejně jako u výpůjček z dalších jazyků, uplat-
ňuje osm základních principů adaptace (srov. Duběda a kol. 2014a). Z hlediska jejich
frekvence lze za centrální označit zejména tzv. fonologickou aproximaci (v analy-
zovaných zdrojích se tento princip uplatňoval u cca ¾ zkoumaných přejímek).6 Při
ní se přejme původní zvuková podoba slova, avšak dojde k náhradě fonémů jejich
domácími ekvivalenty7 a začnou působit pravidelné české kombinatorické změny
(např. Windows, angl. [ˈwɪndəʊz] či [ˈwɪndoʊz]8 → česky [ˈvɪndo͡us]; tj. [w] → [v], [əʊ]
→ [o͡u] a vlivem koncové ztráty znělosti též [z] → [s]); případně se ještě přízvuk pře-
souvá na první slabiku (např. design, angl. [dɪˈzaɪn], [dəˈzaɪn] → česky [ˈdɪzajn]). Dru-
hým významným principem je grafická výslovnost (vyskytující se u více než 20 %
analyzovaných anglicismů), při níž je východiskem psaná podoba lexému, která se
„přečte česky“, tj. vztah mezi zvukem a písmem zde odpovídá běžným pravidlům, jež
uplatňujeme i v domácí slovní zásobě (např. developer, angl. [dɪˈveləpə], [dəˈveləpə]
→ česky [ˈdɛvɛlopɛr]). Oba centrální adaptační principy se nezřídka v rámci jednoho
slova kombinují (router, angl. [ˈruːtə] → česky obvykle [ˈro͡utr̩]) nebo si konkurují
(např. gang, angl. [ˈɡæŋ] → česky [ˈɡaŋk], [ˈɡɛŋk]), případně z povahy věci nelze ur-
čit, o který z nich se jedná, protože výsledek odpovídá jak fonologické aproximaci,
4 Pro ilustraci uvádíme několik příkladů zkoumaných anglicismů (řazeno dle frekvence ve
zdrojovém korpusu): John, New York, Robert, Harry, George, server, standardní, trénink, man-
agement, DVD, software, e-mail, gólman, Washington, standard.
5 Pro ilustraci uvádíme excerpovaná slovníková hesla začínající na písmena A a B: airbag,
akvaaerobik/aquaaerobic, all inclusive, aquarobic, babybox, banjo/bendžo, banner, barbecue,
baseball, baseballový, beat, beatový, bigbítový/bigbeatový, bigboard, bígl/beagle, billboard, bo-
dyguard, booklet/buklet, bookleta/bukleta, boom, bootovat, boulder, bowling, brandy, brief
ing/brífing, bypass/by-pass, bytový.
6 Princip fonologické aproximace (i když není takto nazýván) je při výslovnostní adapta-
ci veškerých přejímek do češtiny ortoepickými příručkami preferován (srov. např. zásady
uvedené v kodifikační příručce Výslovnost spisovné češtiny z roku 1978 na s. 27–31).
7 Ne vždy lze k anglickým hláskám jejich foneticky nejbližší český protějšek snadno určit,
srov. zejména hlásky [θ] a [ð], jimž v anglické grafice odpovídá skupina th (k tomu více Jíl-
ková 2018).
8 Veškerá původní výslovnost anglicismů (jak britská, tak americká) je v tomto textu uve-
dena podle Jones a kol. 2011.

tak by mohlo zároveň jít i o výslovnost grafickou (např. dres, angl. [ˈdɹes] → česky
[ˈdrɛs]). „Čistá“ grafická výslovnost není z hlediska frekvence příliš hojná (vyskyto-
vala se u cca 3 % zkoumaných výrazů), avšak do adaptačního centra se dostává právě OPEN
díky svému častému souvýskytu s fonologickou aproximací (srov. Duběda 2017).

ACCESS
Naopak periferní, tedy z hlediska frekvence marginální jsou ostatní principy: ana-
logie se zdrojovým jazykem, analogie s cílovým jazykem, vliv třetího jazyka, vliv ja-
zykových univerzálií, nejasně motivovaná výslovnost (k nim blíže viz Duběda a kol.
2014a; Duběda 2016); ty se navíc obvykle vyskytují v kombinaci s některým z centrál-
ních principů (např. catering, angl. [ˈkeɪtərɪŋ] → česky obvykle [ˈkɛtɛrɪŋk], nikoli [ˈkɛj-
tɛrɪŋk]; jde zde o kombinaci fonologické aproximace s analogií se zdrojovým jazykem,
tj. jedná se pravděpodobně o ovlivnění výslovností známých anglických slov typu cat
[kæt]). Mezi adaptační principy patří rovněž původní, čili tzv. citátová, výslovnost.
Ačkoli jsou podle našich zkušeností (zejména z jazykové poradny ÚJČ AV ČR) mnozí
čeští mluvčí přesvědčeni, že je její užívání časté, respektive jediné správné, vyskytuje
se rovněž pouze okrajově (srov. Duběda 2017) a navíc opět často v kombinaci s prin-
cipy centrálními. Její posun k centru nelze ani s narůstající znalostí angličtiny v české
populaci očekávat, avšak frekventovaněji ji zaznamenáváme kromě citátových výrazů
např. u proprií, z hlediska typu diskurzu pak v odborném kontextu nebo v neformální
komunikaci (srov. Duběda 2016). Obecně lze konstatovat, že příznakovost jednotlivých
adaptačních principů může být rozdílná nejen v odlišných komunikačních situacích,
ale může se rovněž měnit v čase a záviset na typech mluvčích (viz níže).
VÝSLEDKY ADAPTACE ANGLICISMŮ

A JEJICH VZTAH K CENTRU SLOVNÍ ZÁSOBY
Z hlediska výsledků výslovnostní adaptace lze u anglicismů vytyčit dvě divergentní

tendence: integrační (začleňovací) a segregační (vyčleňovací); srov. též Duběda
(2017). Slova, která se z angličtiny do češtiny adaptovala pomocí principu fonologické
aproximace nebo mají grafickou výslovnost, případně na ně měl vliv princip analo-
gie s cílovým jazykem, se z hlediska českého fonologického systému přiblížila po-
měrům v centru (domácí) slovní zásoby. To se v další fázi může projevit i tendencí
např. k pravopisnému počeštění. Obecně tyto adaptační principy tedy snižují míru
příznakovosti, cizosti, a vedou k integraci do centra českého fonologického systému.
Naopak k extrémnímu vyčlenění z něj by docházelo při důsledném uplatňování pů-
vodní (citátové) výslovnosti, což by posluchači pravděpodobně hodnotili jako ne-
místné afektované jazykové chování.
Lze však zaznamenat i další, velmi časté a naprosto přirozené tendence, které se
ve výslovnosti anglicismů v češtině projevují a které vedou k jejich segregaci na okraji
jazykového systému a k příznakovosti. Jak již bylo řečeno výše, výsledkem fonolo-
gické aproximace (ale i adaptace na základě grafiky) jsou sice výslovnostní podoby,
v nichž se užívá výhradně českého hláskového inventáře, avšak často jde o takové
hlásky, které se vyskytují právě pouze u slov cizího původu, případně u citoslovcí,
expresivních výrazů ([oː], [a͡u], [ɛ͡u]) nebo mají v domácí slovní zásobě odlišnou fo-
nologickou platnost (např. nejsou samostatnými fonémy, ale pouze jejich pozičními

variantami: [ʤ], [g]; původně také [f], srov. Palková 1997: 238–239). Příznakovost dále
posilují i fonotakticky neobvyklé skupiny, které opět mohou být výsledkem jak fono-
OPEN logické aproximace, tak i výslovnosti grafické (např. samohlásky [ɛ], [ɪ] na počátcích
slov). Nejen u anglicismů lze u párových souhlásek s/z pozorovat preferenci znělosti,
ACCESS
např. uvnitř slov dominuje znělé [z] na úkor neznělého [s] (srov. leasing, angl. [ˈliːsɪŋ]
→ česky [ˈliːzɪŋk]), což je z fonologického hlediska možné popsat jako přehodnoco-
vání protikladu dvou samostatných fonémů na foném jediný, jehož základní varian-
tou je [z] (srov. již Daneš 1965a, aktuálně pak Štěpánová 2016). Všemi těmito faktory
se subsystém anglických přejímek vzdaluje od poměrů panujících v centrální domácí
slovní zásobě, a vytváří tak svébytnou kategorii. Vzhledem k početnosti této skupiny
a k tomu, že v ní fungují vlastní systematická pravidla (např. pokud jde o nahrazování
hlásek jejich domácími ekvivalenty), lze z výslovnostního hlediska považovat angli-
cismy sice stále za lexikální periferii, avšak vytvářející vlastní organizované periferní
(příznakové) centrum (srov. Uličný 2013: 148), do nějž se určitými způsoby promítá
zejména fonologický systém původního jazyka.9
Ze systémového pohledu lze tak v kontextu celého českého lexika považovat za
fonologicky periferní i ty přejímky z angličtiny, které jsou v češtině již poměrně dlou-
hou dobu a došlo k jejich úplné grafické adaptaci. Např. frekventovaný, stylisticky
neutrální výraz pro ovocnou pomazánku, angl. jam [ˈʤæm], česky džem [ˈʤɛm], byl
češtině plně hláskově přizpůsoben a díky počeštěnému pravopisu si dnes forma zvu-
ková i grafická již zcela odpovídají (tj. všemi těmito faktory patří do lexikálního cen-
tra). Kvůli počátečnímu [ʤ], které se vyskytuje v domácí slovní zásobě jako výsledek
asimilace znělosti a nikdy zde nestojí na počátku slova před vokálem, je však z fono-
taktického hlediska stále příznakový (čímž spadá do lexikální periférie).10
POHYBY MEZI CENTREM A PERIFERIÍ

V RÁMCI SUBSYSTÉMU ANGLICISMŮ V ČEŠTINĚ
Vzhledem k neustálému jazykovému vývoji, který je mj. způsobován i přílivem no-

vých výpůjček, nelze považovat ani adaptační tendence za neměnné v čase a očeká-
vat např. zcela jednotné chování přejímek pocházejících z téhož cizího jazyka (už jen
proto, že se mohou lišit např. dobou přijetí do češtiny).
9 Vzniká tak tzv. stínová fonologie; viz např. Duběda 2016.

10 Adaptaci téhož výrazu popsala i Hanne-Lore Bobáková (2011: 17–18): „Mnohdy se může
stát, že původ [sic, VŠ] cizího slova zdomácní natolik, že nevzbuzuje sebemenší pochyb-
nost o jiném než českém původu. Stačí si připomenout slovo džem, u kterého došlo k plné
ortografické a fonologické adaptaci a tím k zastření cizího původu tohoto slova.“ V po-
známce pod čarou pak vysvětluje: „V tomto případě je třeba mít na zřeteli vliv politických
okolností, vedoucích k úplné adaptaci slova. Pro socialistický systém bylo zcela nežádoucí
připomínat vliv západního jazyka na jazyk český.“ Podle našeho názoru je možné uvažovat
opravdu o jistém „zastření cizího původu tohoto slova“, avšak nikoli o jeho „úplné adapta-
ci“, jíž brání právě fonotaktické hledisko, které citovaná autorka pomíjí. Hodnocení, zda
je výraz džem v současnosti českými mluvčími jako slovo cizího původu vnímán, se zcela

Rozdíly lze pozorovat např. u skupiny slov, která v angličtině obsahují stejný
komponent, avšak byla do češtiny přejímána (respektive mezi českými mluvčími
více rozšířena) s určitým časovým odstupem. Známým příkladem jsou názvy sportů OPEN
s komponentem -ball (srov. též Havlík 2016). Zatímco u starších výpůjček typu fotbal,
ACCESS
volejbal, basketbal11 dominovala grafická výslovnost, na jejímž základě došlo i k adap-

taci pravopisné, novější baseball12 nejenže nebývá pravopisně počeštěný,13 ale ustálila
se u něj výslovnost na základě principu fonologické aproximace, tj. [bɛjzboːl], respek-
tive [bɛjzbol]. Ačkoli bychom mohli předpokládat, že zažitější názvy sportů s původ-
záměrně vyhýbáme. Jednak je zaměření našeho příspěvku odlišné, jednak pro takováto
tvrzení nejsou k dispozici relevantní výzkumy. Navíc pociťování cizosti je jistě značně sub-
jektivní a variabilní (např. v souvislosti s tím, zda jsou mluvčí filologicky aktivní, či inert-
ní — srov. Uličný 2006: 50).
11 Výraz fotbal se v češtině užíval již v 19. století (srov. Rejzek 2015); Příruční slovník jazyka
českého (1. svazek, díl I. A–J, který nese vročení 1935–1937) jej zaznamenává ještě v původ-
ní grafické podobě football s výslovností [futbol] (v souladu s obligatorní asimilací znělosti
v češtině by však mělo být náležitě uvedeno [fudbol]). Jak je z dnešního stavu zřejmé, do-
poručovaná zvuková forma se neprosadila, naopak zcela převládla podoba [fodbal], která
následně ovlivnila i pravopis (k čemuž došlo cca v polovině 20. století podobně jako u slov
volejbal a basketbal; srov. Slovník spisovného jazyka českého či Novočeský lexikální archiv).
12 Výraz baseball hodnotíme jako novější přejímku zejména z hlediska jejího masivnějšího
užívání českými mluvčími. Samotná hra byla na našem území provozována již od 20. let
20. století, avšak kvůli svému americkému původu se rozšířila až v 60. letech (Süss 2003:
10–11). Totéž pak platí i o příbuzném sportu, jehož název se podle současných Pravidel čes-
kého pravopisu (1994) píše jedině jako softbal a čte jako [sovdbal], avšak v praxi jeho pra-
vopis i výslovnost značně kolísá (viz Havlík 2016: 160; srov. též např. Ondráček 2007 či
údaje v Českém národním korpusu získané pomocí korpusového průzkumu variant SyD:
<http://syd.korpus.cz/4Py8UqV4.syn>, cit. 2018-05-30). Z. Palková (1997: 342) v pojedná-
ní o výslovnosti přejatých slov uvádí naopak výhradně podobu softball [softboːl] (v soula-
du s obligatorní asimilací znělosti v češtině by však mělo být náležitě uvedeno [sovdboːl]).
Nejednotnost v užívání názvu tohoto sportu dokazuje i popularizační pojednání jednoho
z hráčů „pálkované“, bohemisty R. Tauda (-lakero- 2003).
13 Počeštěnému zápisu *bejsból či *bejsbol, respektive *bejzból či *bejzbol se pisatelé evidentně
brání (poslední z podob je však obsažena např. v próze L. Romportlové Jeden večer denně
z roku 1978, srov. Novočeský lexikální archiv), což může způsobovat mj. skupina -ej- vy-
volávající „nespisovný“ dojem (srov. stejně začínající formy bejt místo být, bejk místo býk
apod.). S tímto vysvětlením někteří bohemisté polemizují (srov. např. Slomek 2014, jehož
souhlasně cituje Uličný 2018: 50) a uvádějí protipříklady pravopisně adaptovaných an-
glicismů typu blejzr, displej. Lze však jen spekulovat, proč se u těchto výrazů stejně jako
např. u slova volejbal skupina -ej- v písmu naopak ustálila. Mohlo to být např. odlišnou do-
bou rozšíření těchto přejímek v češtině, kdy nad pocitem „nespisovnosti“ převážila snaha
co nejvíce sblížit psanou podobu s podobou vyslovovanou, případně i odlišnými fonotak-
tickými poměry (srov. shodu začátku podoby volejbal se spisovným imperativním tvarem
volej od domácího slovesa volat) atp. V každém případě je potřebné vnímat pravopisnou
adaptaci anglicismů jako netriviální jazykový proces, jehož výsledek ovlivňuje řada růz-
ných faktorů, přičemž lze stanovit jisté obecné tendence, avšak je nutné počítat s výjim-
kami a ne vždy je možné dobrat se spolehlivého odůvodnění výsledného stavu.

ním komponentem -ball ovlivní pozdější přejímky, aby se celá skupina adaptovala
jednotně (srov. Pecušová 1987), nověji převážil odlišný způsob adaptace. Obecně tak
OPEN lze konstatovat postupnou tendenci k odsouvání principu grafické výslovnosti u an-
glických přejímek směrem k periferii, a to ve prospěch posilování principu fonolo-
ACCESS
gické aproximace. Tuto tendenci potvrzují i výsledky průzkumu výslovnostního úzu

z roku 2014 (o něm viz Duběda a kol. 2014b). Jestliže si u některých výrazů konku-
rují dvě varianty, z nichž jedna odpovídá výsledku fonologické aproximace a druhá
je výslovností grafickou, výraznější podíl grafické výslovnosti nalézáme především
u nejstarších mluvčích, v kategorii nejmladších se naopak vyskytuje obvykle pouze
raritně (srov. např. slovo gang). Podobnou tendenci lze zaznamenat také při srovnání
vzdělanostních skupin mluvčích. Zatímco u osob se základním vzděláním bývá podíl
variant s grafickou výslovností vyšší na úkor podob adaptovaných podle principu fo-
nologické aproximace, u vysokoškoláků je naopak grafická výslovnost z frekvenčního
hlediska obvykle periferní.14
Obecně lze za jeden z centrálních jevů v subsystému anglicismů v češtině považo-
vat preferenci znělých hlásek na úkor jejich neznělých párových protějšků (srov. Ště-
pánová 2016; viz též příklad leasing výše nebo vysoký podíl hlásky g u nepřímých pádů
substantiv zakončených na ing). Tato tendence se uplatňovala dříve rovněž u výrazů
typu dres, servis, u nichž nebylo neobvyklé vyslovovat v nepřímých pádech poslední
konsonant zněle (tj. např. [drɛzu], [sɛrvɪzu]), v dnešní době je však možné pozorovat
zejména u mladší generace odsunutí těchto znělých variant výrazněji směrem k peri-
ferii. Naopak u slov zakončených na ing a u odvozenin z nich se pravděpodobně stabi-
lizují výslovnostní podoby znělé (např. gen. sg. marketingu [markɛtɪŋɡu]) a neznělost
zde bude figurovat jako periferní jev, jenž bude poněkud častější pouze u starších
přejímek, u nichž je kodifikován pravopis výhradně s písmenem k (např. gen. sg. tré-
ninku [trɛːnɪŋku]); k tomu srov. též podrobnou analýzu výsledků variování znělosti
u anglicismů (Havlík 2016: 162–166).
SHRNUTÍ
Z aktuálních výzkumů vyplývá, že v češtině bývají anglicismy výslovnostně adapto-

vány zejména na základě principu fonologické aproximace. K ní se v určité míře při-
pojuje také výslovnost grafická (hojněji u starších přejímek; ze sociolingvistického
hlediska častěji u starších a méně vzdělaných mluvčích), případně se oba tyto prin-
cipy v rámci jednoho slova kombinují. Lze zaznamenat sice ještě dalších 6 způsobů
adaptace, ty jsou však nejen z hlediska frekvence principy periferními. Na základě
aktuálních výzkumů lze předpokládat, že princip fonologické adaptace anglicismů
bude stále naprosto centrálním a mj. v souvislosti s rozšiřováním znalosti angličtiny
v české populaci bude i nadále spíše posilovat.
14 Podrobně se sociálně motivovaným variováním výslovnosti přejímek zabývá Havlík

(2016), který kromě vlivu věku a vzdělání komentuje i případné rozdíly týkající se oblast-
ního původu či pohlaví mluvčích.

Adaptace výslovnosti do češtiny pomocí fonologické aproximace či podle gra-

fiky obecně přibližuje anglicismy k centru českého fonologického systému. Naopak
např. výskyt fonotakticky neobvyklých hláskových skupin nebo jednotlivých hlásek, OPEN
které nejsou u domácí slovní zásoby běžné, způsobuje, že se přejímky z angličtiny

ACCESS
vyčleňují do svébytné, příznakové (periferní) skupiny.
BIBLIOGRAFIE
Adam, R. (2012): Máme se obávat Duběda, T. (2016): Empirické mapování

anglicizace češtiny? in: Čmejrková, S. — výslovnostního úzu u cizích slov, Slovo
Hoffmannová, J. — Klímová. J. (eds.), a slovesnost 77, s. 123–142.
Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Duběda, T. (2017): Living on the Edge:
Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, Praha: Integration vs. Modularity in the Phonology
Karolinum, s. 831–837. of Czech Anglicisms, in: Emonds, J. —
Bobáková, H.-L. (2011): Problematika adaptace Janebová, M. (eds.), Language Use and Linguistic
cizích slov v češtině, Acta academica Structure. Proceedings of the Olomouc Linguistics
karviniensia XI/1, s. 17–24. Colloquium 2016, Olomouc: Palacký University,
Bozděchová, I. (1997): Vliv angličtiny na češtinu, s. 365–374.
in: Daneš, F. a kol. (eds.), Český jazyk na přelomu Havlík, M. (2016): Sociálně motivované
tisíciletí, Praha: Academia, s. 271–279. variování výslovnosti cizích slov, Časopis pro
Bozděchová, I. (2016): Anglicismy v českém moderní filologii 98, s. 157–173.
lexiku, in: Karlík, P. — Nekula, M. — Jílková, L. (2018): K výslovnosti th ve slově
Pleskalová, J. (eds.), Nový encyklopedický slovník smoothie, Naše řeč 101, s. 112–115.
češtiny, Praha: NLN. Jones, D. a kol. (2011): Cambridge English
Daneš, F. (1965a): K výslovnosti znělých souhlásek Pronouncing Dictionary, Cambridge: Cambridge
v přejatých slovech, Naše řeč 48, s. 161–171. University Press.
Daneš, F. (1965b): Vztah „centra“ a „periferie“ Novočeský lexikální archiv. Kartotéka lexikálního
jakožto jazykové universále, Jazykovědné archivu (1911–1991). Praha: Ústav pro jazyk
aktuality 2–3, s. 1–6. český Akademie věd České republiky. [online]
Daneš, F. (1966): The relation of centre and Dostupné z www: <http://bara.ujc.cas.cz/
periphery as a language universal, in: Travaux psjc/, cit. 2018-05-30>.
linguistique de Prague 2, Praha: Academia, Kučera, J. — Zeman, J. (1998): Výslovnost
s. 9–21. a skloňování cizích osobních jmen v češtině:
Dickins, T. (2011): Attitudes to Lexical Borrowing in Anglická osobní jména. Hradec Králové:
the Czech Republic. Liberec: Bor. Gaudeamus.
Duběda, T. a kol. (2014a): Loanwords -lakero- (2003): Jazyková vitrína (I). [online]
and Foreign Proper Names in Czech: [Cit. 2018-05-30]. Dostupné z www: <http://
a Phonologist’s View, in: Emonds, J. — www.beavers.intek.cz/Data/JAZYK.doc>.
Janebová, M. (eds.), Language Use and Linguistic Mathesius, V. (1935): K výslovnosti cizích slov
Structure. Proceedings of the Olomouc Linguistics v češtině, Slovo a slovesnost 1, s. 96–105.
Colloquium 2013, Olomouc: Palacký University, Nekula, M. (2005): Anglicismy v češtině, in:
s. 313–321. Viereck, W. a kol. (eds.), Nekula, M. —
Duběda, T. a kol. (2014b): Průzkum Malá, A. (překlad), Encyklopedický atlas
výslovnostního úzu u výpůjček a cizích anglického jazyka [dtv — Atlas Englische
vlastních jmen — metodologické otázky, Sprache], Praha: NLN, s. 259–275,
Jazykovědné aktuality 51, s. 125–141. s. 284–289.

Ondráček, S. (2007): Historie pálkovacích Svobodová, D. (2007): Internacionalizace současné

her v regionu východních Krkonoš. [online] české slovní zásoby. Ostrava: Ostravská
OPEN
[Cit. 2018-05-30]. Dostupné z www: <http:// univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta.
ACCESS
www.svobodskyexpres.cz/clanek/historie- Štěpánová, V. (2016): Kolísání znělosti souhlásek
palkovacich-her-v-regionu-vychodnich- v přejatých slovech v češtině: Výsledky
krkonos>. výzkumu výslovnostního úzu, Naše řeč 99,
Palková, Z. (1997): Fonetika a fonologie češtiny. s. 169–188.
Praha: Karolinum. Tejnor, A. a kol. (1972): Přejatá slova a veřejné
Pecušová, A. (1987): Softbal, či softbol? Naše řeč mínění, Naše řeč 55, s. 185–202.
70, s. 271. Trnka, B. (1942): Výslovnost anglických
Pravidla českého pravopisu (1994). Praha: vlastních jmen v češtině, Časopis pro moderní
Academia. filologii 28, s. 175–181.
Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Uličný, O. (2006): Otázky kodifikace
Státní nakladatelství / SPN. normy slovanských spisovných jazyků
Rejzek, J. (1993): K formální adaptaci anglicismů, v postkomunistickém období, in: Jazyk —
Naše řeč 76, s. 26–30. jazykověda — komunikace. Slavica Pragensia
Rejzek, J. (2015): Český etymologický slovník. XXXVIII, Praha: Karolinum, s. 47–51.
Praha: Leda. Uličný, O. (2013): K příznakovým grafickým
Slomek, J. (2014): Štíchova gramatika. [online] a výslovnostním rysům současné češtiny, in:
Dostupné z www: <http://jaromir-slomek. Uličný, O. — Prošek, M. (eds.), K české fonetice
blog.tyden.cz/clanky/6807/stichova- a pravopisu. Studie k moderní mluvnici češtiny 5,
gramatika.html>. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci,
Slovník současné češtiny (2011). Brno: Lingea. s. 144–157.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Uličný, O. (2018): Funkce adjektiva akademický
Praha: Nakladatelství ČSAV. v názvech publikací ÚJČ AV ČR: K Akademické
Smejkalová, K. (2012): Vývoj současné češtiny gramatice spisovné češtiny Františka Štíchy
z hlediska pojmů centra a periferie. Disertační a kol., Jazykovědné aktuality 55, č. 1–2,
práce. Praha: FF UK ÚČJTK . s. 46–56.
Süss, V. (2003): Softball a baseball. Praha: Grada Romportl, M. a kol. (eds.) (1978): Výslovnost
Publishing. spisovné češtiny. Výslovnost slov přejatých.
Svobodová, D. (1996): Anglické výrazy v českém Výslovnostní slovník. Romportl, M. a kol. (eds.).
publicistickém stylu, Naše řeč 79, s. 99–102. Praha: Academia.

O AUTORECH TOHOTO ČÍSLA
Mgr. Irena Fuková OPEN
Autorka, studentka doktorského studia FF UK, pracuje v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk ACCESS
český AV ČR. Zaměřuje se především na problematiku slovní zásoby staročeského období, je spolu-
autorkou Elektronického slovníku staré češtiny.
PhDr. Pavel Sojka, Ph.D.

Je absolventem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (český jazyk — německý jazyk).
V roce 2009 složil tamtéž rigorózní zkoušku a v roce 2013 zde absolvoval v doktorském studijním
programu. Od roku 2012 působí na Katedře českého jazyka PedF UK jako odborný asistent. K hlav-
ním oblastem jeho zájmu patří morfologie současné češtiny, teorie a vývoj spisovného jazyka, jazy-
ková kultura a sociolingvistika.
Prof. Ludmila Stěpanova, CSc.

Vyučuje na katedře slavistiky FF Univerzity Palackého v Olomouci a v současné době také na ka-
tedře rusistiky FF Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnavě. Přednáší lexikologii, frazeologii, stylis-
tiku, mezikulturní komunikaci a ruské reálie. Jejími odbornými zájmy jsou lexikologie a frazeologie,
především historické studium ruské a české frazeologie. Je spoluautorkou Historicko-etymologic-
kého slovníku ruské frazeologie, Slovníku ruských neologismů a nyní pracuje na Etymologickém
slovníku české frazeologie.
Veronika Stranz-Nikitina, Ph.D.

Odborná asistentka Ústavu východoevropských studií na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. Po skončení studia ruské filologie na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy v Praze po-
kračovala v postgraduálním studiu na téže fakultě a úspěšně obhájila disertační práci na téma Styl
ruského postmoderního románu. Odborně se zaměřuje na srovnávací mluvnici češtiny a ruštiny
a na ruskou lexikografii. Pedagogicky se zabývá též praktickým ruským jazykem. Spolupracuje se
Slovanským ústavem Akademie věd České republiky. Mezi její odborné zájmy dále patří gramatika
a stylistika současného ruského jazyka a problematika akvizice češtiny rodilými mluvčími ruštiny.
ThLic. Bc. Barbora Šmejdová

Je doktorandkou na Katolické teologické fakultě UK. V rámci svého výzkumu se zaměřuje na funda-
mentální teologii, zvláště na otázku, jak mluvit o křesťanství v dnešním světě. Zajímá se především
o teologickou reflexi imaginace, jazyka, metafory, symbolu a mýtu. Téma její disertační práce je Ja-
zyk moderní apologetiky u C. S. Lewise.
PhDr. Veronika Štěpánová, Ph.D.

Zabývá se především výslovností češtiny, řečí v médiích a jazykovou kulturou. Absolvovala magis-
terské studium oborů fonetika a český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze (diplomová práce: Temporální vlastnosti českých frikativ). Následně pokračovala v dok-
torském studiu oboru český jazyk (disertační práce: Česká ortoepická kodifikace) a rigorózním ří-
zení v oboru fonetika. Od roku 2009 pracuje v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český
AV ČR, v. v. i. V letech 2008–2011 působila jako lektorka ortoepie na Vyšší odborné škole herecké,
nyní externě vyučuje na FF UK v Praze.

připravujeme:
Čeština v majoritním jinojazyčném prostředí

Milan Hrdlička
Kombinace klauzí ve složitém souvětí

Josef Štěpán
Spojková platnost výrazu akorát v češtině

Sonja Vojvodić

Úvodní slovo — 5
ISSN 1805–367X
Deverbativa se sufixy -tva a -tba ve vývojovém pohledu
Irena Fuková — 7
Zakotvení statusu českého jazyka v našem právním řádu

Pavel Sojka — 14
Mezikulturní komunikace: Rusové v porovnání s Čechy

Ludmila Stěpanova — 21
Percepce gramatiky českého mluveného projevu ruskojazyčných imigrantů

rodilými mluvčími češtiny
Veronika Stranz-Nikitina — 31
Kognitivní teorie metafory ve světle Lewisova pojetí mýtu

Barbora Šmejdová — 43

z pohledu konceptu centra a periferie
Veronika Štěpánová — 50

Nová Čeština Doma A Ve Světě 2/2018

Загружено:

Сведения о документе

Оригинальное название

Авторское право

Доступные форматы

Поделиться этим документом

Поделиться или встроить документ

Параметры публикации

Этот документ был вам полезен?

Это неприемлемый материал?

Авторское право:

Доступные форматы

Nová Čeština Doma A Ve Světě 2/2018

Загружено:

Авторское право:

Доступные форматы

NOVÁ

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

Adresa redakce: Katedra jihoslovanských a balkanistických studií FF UK

Vydává: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta

Objednávky vyřizuje: Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,

Vychází dvakrát ročně

Grafická úprava a sazba: Studio Lacerta: <www.sazba.cz>

© Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018

ISSN 1805-367X (Online)

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

Deverbativa se sufixy -tva a -tba ve vývojovém pohledu

Zakotvení statusu českého jazyka v našem právním řádu

Mezikulturní komunikace: Rusové v porovnání s Čechy

Percepce gramatiky českého mluveného projevu ruskojazyčných imigrantů

Kognitivní teorie metafory ve světle Lewisova pojetí mýtu

Adaptační principy výslovnosti anglicismů v češtině

O autorech tohoto čísla — 59

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

Naše putovaní za češtinou uzavírá příspěvek, jehož zaměření je svérázným pokra-

Mgr. Jana Macurová, Ph.D.

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

1 Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GA ČR č. 15-00987S Slovotvorný vývoj de-

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

(ExcStčS) a Gebauerovy kartotéky ke Slovníku staročeskému (ExcGb), doplňkově

3 Jednotné vyhledávání v elektronické podobě těchto zdrojů umožňuje internetová aplika-

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

v -tba během staročeského období prokazatelně podlehly lexémy modlitva, klatva/kletva

7 Za dobře doložený považujeme lexém reprezentovaný minimálně deseti doklady.

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

11 ESSČ předpokládá jeho etymologickou souvislost s kořenem *(s)ker-t.

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

ŽaltWittb ŽaltKlem BiblDrážd, Ps ŽaltKap ŽaltPod OPEN

Datace rkp.15 asi 80. léta ACCESS

pol. 14. stol. pol. 14. stol. okolo 1360 1396

BiblLitTřeb, Ps BiblOl, Ps BiblBosk, Ps BiblPad, Ps Bibl Praž, Ps

Nejstarší zápisy z Žaltáře wittenberského (ŽaltWittb) a Žaltáře klementinského

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

tivní. Důležitým předpokladem k resufixaci sledovaných slov, příp. k využití sufixu

od stejných základů (honba, modlba):18 substantiva honitva, honitba se oproti honba

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia. češtiny. Praha: SPN. ACCESS

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

chceme k diskusi o nedávné i současné české jazykové politice přispět uvedením

2. OD OBRANNÝCH ZÁKONŮ K OBČANSKÉMU PRINCIPU

3. ČESKÝ JAZYK V ČESKÉ LEGISLATIVĚ

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

8 Vyplývá to mj. i z následujícího citátu: „V českém právním řádu je otázka jazyka a komu-

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

4. ARGUMENTY PROTI JAZYKOVÉMU ZÁKONU

14 O účinnosti jazykových zákonů pochybuje i Kraus (2008: 13).

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

5. ARGUMENTY KSČM VE PROSPĚCH LEGISLATIVNÍCH ZMĚN

OPEN V důvodových zprávách k navrhovaným zákonům používají předkladatelé z KSČM dva

6. JAZYKOVÁ LEGISLATIVA V EVROPSKÝCH ZEMÍCH

a) 19 států EU má status jazyka zakotven v ústavě.21 Z těchto 19 států má 10 států navíc

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

V 16 evropských státech mimo Evropskou unii nalézáme reglementaci stopro-

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym

padě jazykového zákona nelze nedemokratické či nacionalistické záměry vyloučit.28

předstupněm dalších, již zcela účelových ústavních změn.

Tento dokument je personifikovan pro Pavel Jartym